Sopranizace

MUDr. Vladimír Kubíček, CSc.                              

Oboustranná orchiektomie, prováděná u prepubertálních chlapců za účelem zachování rozsahu a barvy hlasu, byla označována jako sopranizace. V barokní  střední Evropě byla tako mutilace pohlavních orgánů užívána „v zájmu hudebního umění“. Připomenutí  relativně nedávné historie má smysl v současné době zvažování významu androgenů pro mužský organizmus, při možnostech moderní diagnostiky a terapie deficience androgenů.

Působením androgenů na hrtan u chlapců v pubertě dochází ke změně rozměrů a prostorových poměrů hrtanu. Změna hlasu je dodnes označována jako „mutace“.  Dětský soprán se mění na tenor, baryton či bas.Teoreticky by se mohlo zdát, že zpěvní party psané pro dětský chlapecký soprán by mohly bez problémů zpívat ženy – sopranistky. Mužský (chlapecký)  soprán je však silnější, má často vyšší rozsah a barva tónu je nezaměnitelná. Anatomicky to  je dáno větší kapacitou plicní u mužů (schopnost udržet déle tón) a prostorovými odlišnostmi hrtanovými u žen a „sopranizovaných“ mužů. Lze říci, že hrtan mužů orchiektomovaných před pubertou připomíná prostorově hlasový orgán zpěvných ptáků – syrinx.

Narůstající důležitost opery jako společenského jevu v Itálii sedmnáctého století dala možnost vyniknout několika skladatelů, zpěvačkám („prima donna“) a některým sopranizovaným mužům, kteří se nazývali kastráty. Stali se skutečnými hvězdami s ohromnými honoráři a ohromně nákladným, lesklým životem. Posluchačstvo je odměňovalo demonstracemi  nadšení a entuziasmu, představovali však také hrozbu pro rozpočet mnohých divadel. První kastráti, která byli v Itálii ke slyšení v polovině 16. století, pocházeli ze Španělska. Byli angažování v Sixtinské kapli ke zpěvu sopránových partů. Ženám v té době nebylo dovoleno zpívat při náboženských slavnostech a bohoslužbách, sopránové party tedy zpívali chlapci. Po normální pubertě soprán ztratili, bylo nutno vyučovat a „trénovat“ nové chlapce. Kastrát, který si udržel soprán celý život, byl ideálním řešením situace. Od roku 1600 si řada španělských a italských kastrátů vydobyla respektovaných a lukrativních pozic v Sixtinské kapli a na dvoře Medicejských ve Florencii. Kastrace chlapce obdařeného krásným hlasem znamenala reálnou naději na sociální a ekonomický vzestup celé rodiny.  K tomu přispíval velmi nepříznivý postoj církevních autorit k angažmá žen v divadelních představeních, který byl vystupňován  až do úplného zákazu zpěvaček a tanečnic v divadlech Pontifikátu a Království Neapolského. 

Samotný hlas však k dosažení úspěchu kastráta nestačil, bylo nutné úplné hudební vzdělání se studiem kompozice, kontrapunktu, hry na cemballo a varhany.  To umožňovalo kastrátům improvizace před posluchačstvem při áriích da capo, včetně neopakovatelné ornamentace a textové improvizace.  Mladí neapolští hudebníci, pocházející ze sirotčinců – conservatori – měli možnost se hudbou proslavit na představeních pořádaných těmito institucemi. Takto  skládali své první skladby pro kastráty Leonardo Leo, Porpora a Pergolesi. Skládali pro zpěváky Farinelliho, Cararelliho a Porporina. Kastráti jako Farinelli (vlastním jménem Carlo Broschi)  měli zaručený úspěch v tragickém žánru opera seria. Libreta tohoto žánru kulminovala v díle Pietra Metastasia, který věděl, že v opeře má být alespoň šest árií, ve kterých může zpěvák ukázat všechny fasety svého talentu jako broušený diamant. Vášně byly vyjádřeny v áriích a ani nemusely příliš souviset s dramatickým dějem. Text árií byl obvykle krátký – stačilo čtyři nebo šest veršů, které přecházely do da capo části, kterou již „dokomponoval“ zpěvák na scéně.

Skladatel Nicola Porpora se narodil v Neapoli v r. 1686, byl jedním z nejznámějších skladatelů pro kastráty. 

Carlo Broschi, známý pod jménem Farinelli vyrůstal v Neapoli, prvních úspěchů dosáhl v roce 1722. Cestoval se svým hlasem  po Evropě po královských dvorech. V Madridu v roce 1756 zemřel jeho bratr Riccardo, který pro něj skládal.

V tomto roce se v Salzburském arcivévodství, přímo v Salzburku v Obilné ulici narodil učiteli hudby Leopoldu Mozartovi syn, pokřtěný Wolfgang Theofil (Amadeus). I on v druhé polovině 18. století skládal árie pro kastráty, setkal se s již stárnoucím Farinellim v jeho ville v Bologni a mnohokrát si posteskl, že pro jeho skladby se již nedostává hlasů. Kastrace přestávala  být koncem  18. století  akceptovatelná k udržení hlasu, osvícenství pomalu zatlačovalo drastické barokní metody výchovy sopranistů. Po sjednocení Itálie v roce 1870 byla sopranizace zakázána. Josef Haydn byl také jedním z kandidátů na „sopranizaci“, naštěstí jí unikl. 

Farinelli, vlastním jménem Carlo Broschi, (narozen 24. ledna 1705 v Andrii, zemřel 15. července 1782 v Bologni) byl jeden z nejslavnějších kastrátů - sopránů v historii hudby.   Narodil se v Andrii, v blízkosti Bari v provincii Puglia roku 1705. Jeho otec Salvatore byl v letech 1706 až 1709 starostou obce Cisternino. Starší bratr Riccardo se stal později významným operním skladatelem a diplomatem. Carlo byl od dětských let žákem věhlasného skladatele a pedagoga Nicola Porpory. Již ve ve věku šesti až sedmi let podstoupil kastraci.

V Neapoli žila rodina Farini, která svými styky i financemi podporovala tyto chlapce, takže se jim všeobecně říkalo „bratři Fariniové“. Z vděčnosti ke svým protektorům přijal Carlo Boschi umělecké jméno Farinelli, které se stalo legendou. Pod vedením Nicoly Porpory získal Farinelli hlas podmanivé krásy. Již jako chlapec se stal známý po celé jižní Itálii a obdržel přezdívku „il ragazzo“ (kluk - uličník).

Na divadelní scéně debutoval v roce 1720 v Porporově opeře „Angelica e Medoro“, v Římě se uvedl v další Porporově opeře „Eumene“. V následující několika letech zpíval na všech hlavních evropských dvorech. Pro svoji  pozoruhodnou barvu hlasu, výraz, techniku zpěvu, hlasový rozsah, který činil tři a půl oktávy, i přitažlivý zjev, byl nazýván Králem pěvců. Na jedno nadechnutí  údajně dovedl vyzpívat 150 tónů a byl schopen držet tón déle než jednu minutu. Na radu císaře Karla VI. modifikoval svůj pěvecký sty. Od pouhé bravury, vlastní jeho učiteli Nicolo Porporovi, přešel k větší jednoduchosti a dramatičnosti. 

V roce 1734 navštívil Londýn, aby podpořil operní společnost, kterou tam Porpora založil a která měla konkurovat neotřesitelné pozici G. F. Händela. Ani Farinellimu se nepodařilo přinést nové společnosti úspěch, zato dosáhl mimořádného úspěchu osobního. Princ Waleský a královský dvůr jej zahrnul slávou a dary, takže Farinelli setrval v Londýně po tři roky.

Po zastávce ve Francii, kde zpíval na dvoře Ludvíka XV., odjel do Španělska, kde hodlal strávit několik měsíců, ale nakonec zde zůstal 25 let. Královnou byl angažován proto, aby svým zpěvem léčil krále Filipa V. z melancholie. Deset let zpíval denně králi stále stejné písně. Za odměnu byl jmenován prvním ministrem, ovšem bez jakýchkoliv pravomocí.

Krátce po nástupu krále Ferdinanda VI. (1746) byl jmenován ředitelem divadel v Madridu a v Aranjuez. Obdržel rytířský titul a byl dekorován řádem Calavatrova kříže. Svého vlivu využil k založení italské opery v Madridu. Byl blízkým přítelem Domenica Scarlattiho, dalšího neapolského skladatele trvale žijícího ve Španělsku.  

Po nástupu Karla III. na španělský trůn (1759) se vrátil do Itálie a zbytek života prožil v Bologni se svým přítelem Pietrem Metastasiem. Zemřel několik měsíců po smrti Metastasia 15. července 1782. 

Farinelli nejen zpíval, ale i hrál na cembalo a violu d´amore. Zkomponoval několik příležitostných písní, árií a cembalových sonát.

O jeho životě a slávě byl v roce 1994 režisérem Gerardem Corbiau natočen velmi zajímavý film s hudbou  bratra Farinelliho Riccarda Broschi, dále Nicoly Porpory, Johanna Adolfa Hasse, Georga Friedericha Händela a Giovanni Battisty Pergolesiho. Zpěvní party Farinelliho, které žádný ze současných zpěváků není schopen zazpívat, byly v tomto filmu rozděleny mezi mužský kontratenor (Derek Lee Ragin) a sopranistku (Ewa Mallas-Godlewska), sestříhány a poté počítačově zpracovány, aby bylo dosaženo jednotné barvy hlasu. Ve filmu je vynikajícím způsobem předvedena emocionální vzepjatost (až přepjatost) barokních árií bez většího dějového obsahu.  Je tu také naznačeno, že za kastrací Farinelliho stál zájem jeho  staršího bratra, který se považoval za vynikajícího skladatele. Úspěch filmu vyvolal renesanci zájmu nejen o Farinelliho, ale o barokní operu vůbec. Film je nyní dostupný na DVD s českými titulky.