Právní aspekty a rizika sexuálního chování muže, prevence problémů

JUDr. Sokol                              

- Legal Aspects and Legal Risks of Male (Sexual) Behavior; Prevention of the Problem -

 

Souhrn

Článek se zabývá rozborem právních rizik mužského sexuálního chování  a možnou prevencí. V Úvodu vymezuje oblast analýzy . Tou je mužské chování, které je nebo může být považováno za sexuální. V tomto rámci je rozbor zaměřen na chování, u něhož hrozí, že bude považováno za protiprávní či jinak nežádoucí, ač tak nemusí být míněno. V této souvislosti jsou uvedeny profese, u nichž je riziko obvinění nejvyšší. Dále je rozbor zaměřen na hrozby  vážného obvinění ze sexuálně nežádoucího chování, k němuž ale nedošlo. Ve vztahu ke každé z těchto možností je naznačena možnost snížení rizika takovýchto důsledků.

Klíčová slova

Mužské sexuální chování, Riziko obvinění, Ohrožené skupiny, Pohlavní zneužívání, Sexuální obtěžování, Prevence obvinění ze sexuálně motivovaného jednání

Summary

The article aims to analyze the legal risks of male sexual behavior and discuss possible means of prevention. The analyzed subject – male behavior that is or may be deemed to be of sexual nature – is defined in the introduction. Within this framework, the analysis focuses on the modes of behavior that may be deemed illegal or otherwise undesirable although they might not have been intended to be that way. In this context, the professions where the risk of charges is the highest are mentioned. Furthermore, the analysis focuses on threats of serious charges of sexually undesirable behavior that has not actually occurred. The possibilities of reducing the risk of these consequences are suggested for each such threat.

Key words

Male sexual behavior, Risk of charges, Endangered groups, Sexual abuse, Sexual harassment, Prevention of charges of sexually motivated actions

 

Jednou z charakteristických vlastností jakéhokoliv státu je snaha regulovat chování svých, druhdy poddaných, dnes spíše občanů. V právním státě se  k tomuhle účelu užívají především zákony. Tedy soubory právních norem, které obvykle něco přikazují anebo zakazují a jejichž porušení bývá sankcionováno. V průběhu doby tak došlo i na sex, přesněji sexuální chování. Což je  někdy nanejvýš žádoucí, například v případě znásilnění nebo pohlavního zneužívání dětí, v jiných případech již podstatně méně. Typicky postih homosexuality, přehnaná „mravnostní“ cenzura apod. 

Vztah lidského chování, evidentně porušujícího právní normy a následné sankce má řadu zajímavých atributů, ve své podstatě je však jednoduchý. Složitější a z mého pohledu pozoruhodnější je ale lidské chování, které nemusí být či dokonce evidentně není protiprávní, ale je za protiprávní následně označeno anebo chování, které zvyšuje pravděpodobnost obvinění z protiprávního jednání či vystavuje jednajícího jiným negativním důsledkům. Popis  takovýchto rizikových mužských chování sexuálního charakteru, jejich právních důsledků a případná prevence  je předmětem tohoto článku.   

Konstatování, že právo, krom jiného, stanovuje hranice lidského jednání či chování, je takříkajíc notorietou. Za sexuální chování, či úžeji, mužské sexuální chování, je tedy de iure nutno považovat každé sexuální chování, které již je právem regulováno. Obvykle jde o určitou míru restrikce anebo úplný zákaz. Pro zákonnou úpravu v oblasti sexuálních aktivit je typické, že jde namnoze o regulaci relativní. Například pohlavní styk dvou dospělých osob není, jako takový, z hlediska práva významný. Výjimku tvoří následné početí a ještě pozdější paternitní spor. To ovšem neplatí v případě, kdy k pohlavnímu styku dojde proti vůli jedné, případně obou kopulujících osob (v kriminalistické praxi byl skutečně zaznamenán případ muže, který pohrůžkou násilí donutil dvě další osoby k pohlavnímu styku), anebo k pohlavnímu styku dochází na nevhodném místě. Například na místě veřejnosti přístupném. V prvém ze zmíněných příkladů půjde až na výjimky (nepříčetnost pachatele) o trestný čin znásilnění, ve druhém případě může jít o přestupek proti  veřejnému pořádku anebo dokonce trestný čin výtržnictví. 

Pro právo pak je typické, že nejen reguluje určité chování, ale namnoze si také definuje, co se za takové chování považuje. Takže z hlediska práva je sexuálním jednáním jednání, které skutečně nějakým způsobem biologicky souvisí s pohlavní aktivitou, ale i jednání, které, lze-li to tak říci, je sexuální jen jednostranně. Typicky v případě profesionální produkce pornografie, neboť producent se angažuje toliko ekonomicky, nikoliv sexuálně. A patří sem i jednání, při němž se sexuálně neangažuje vůbec nikdo, například v některých případech sexuálního obtěžování jako vedlejšího důsledku používání výrazů či obratů majících sexuální význam či podtext a to v přítomnosti někoho, komu je to nepříjemné. K sexuálnímu obtěžování tak stačí vyprávění „pikantních“ vtipů například na pracovišti a zejména v přítomnosti ženy, která má veřejnost takovéhoto tématu pronikavě odlišný názor. Lze si v této souvislosti a jen na okraj  položit otázku, zda by sexuálním obtěžováním byla diskuse na sexuální téma, která by ale nesledovala jiný cíl, než ryze technický. Například o výhodách různých poloh při pohlavním styku anebo o různých partnerských sexuálních praktikách. Dokáži si představit společnost, dnes již i koedukovanou, kdy by téma bylo vnímáno takříkajíc smrtelně vážně a bez negativních pocitů, ale  současně nepochybuji, že při i jen trochu jiné konstelaci by taková diskuse mohla skončit obviněním ze sexual harassment od někoho, kdo musel být debatě přítomen, ač z nějakého důvodu žije ve víře, že když už lidé takové věci dělají, neměli by o tom alespoň mluvit. Opět zde můžeme hovořit o relativitě regulace či deliktu.

Což je také docela dobrá ukázka toho co to může být riziko sexuálního chování. V rámci odborného pojednání či kdekoliv ve slušné společnosti nelze příliš diskutovat o rizicích znásilnění. Míněno z pohledu znásilňovatele.  Jde o zakázané jednání a to je primární. Obdobné to je s rizikem  voayerství anebo také s partnerské nevěry. Pro všechny příklady je typické že jde o sexuální chování s vědomím nesporného porušení určité normy a možných důsledků. Jinými slovy jediným rizikem je v této souvislosti odhalení,  prokázání nebo zjištění a následný trest. Tento článek je ale zaměřen na jiná rizika.  Konkrétně na riziko  chování, které může mít díky určitým detailním rozdílům buď charakter jednání nedovoleného anebo dovoleného. I tady může hrozit odhalení a následný postih, ale ve hře je také nesprávná interpretace – právní posouzení a z ní vyplývající postih. Ze subjektivního hlediska jednajícího může jít o vědomost nedovolenosti a úmysl takto jednat, ale také o přesvědčení o tom, že jde o chování dovolené  (pokud jde o mužské sexuální chování, pak do této kategorie patří pohlavní styk s osobou mladší 18 ti let za situace, kdy tento styk  může být posouzen jako zneužití závislosti partnerky či sexuální styk s osobou svěřeno dozoru).

Dále je pro dané téma významné  chování, tedy jednání (opomenutí), v jehož důsledku hrozí jednajícímu obvinění ze skutku, kterého se nedopustil a které je považováno za nedovolené ( obvinění učitele ze sexuálního obtěžování, k němuž  nedošlo ). Jak jsem již naznačil, chováním či jednáním je míněno nejen faktické jednání, tedy projev vůle ve vnějším světě ale i opomenutí.

Článek má pojednávat o mužském sexuálním chování, což se projeví v zaměření na ty sexuálně motivované aktivity anebo aktivity i jen dávané do souvislosti se sexem, které by z hlediska statisticky bylo možné označit za spíše nebo výhradně za mužské aktivity. Přitom podle mých informací  statistiky tohoto druhu zřejmě nejsou k dispozici a půjde spíše o empirický dohad.  

Z obdobného důvodu, tedy s ohledem na četnost výskytu se zaměřím na chování heterosexuálních jedinců. Lze jistě připustit, že excesy homosexuálního chování mohou také představovat právní problém, ale z povahy četnosti obou druhů sexuální orientace a zřejmě i z jiných důvodů jsou chování heterosexuálních mužů, která souvisí či jsou dávána do souvislosti se sexem pochopitelně mnohem četnější.  

Tématem tedy bude o mužské heterosexuální chování, které, z hlediska práva  je či může být mezní, tedy může být při nepříznivé interpretaci vnímáno jako delikt, porušení práva a potom chování, které sice není  na hranici dovoleného a nedovoleného, ale  představuje objektivně riziko, že bude jako nedovolené interpretováno. Konečně pak sexuální jednání, které evidentně není protiprávní, ale nese jiná. 

Pojem „riziko“ bude v této souvislosti interpretován jako zvýšené nebezpečí toho, že určité jednání bude vnímáno jako protiprávní, nemorální, porušující interní pravidla pracoviště a v krajním případě i jako trestný čin anebo zvyšuje jiné nebezpečí pro toho, kdo takto jedná.  

Konečně je třeba podotknout, že nadále budu reflektovat právní úpravu platnou v ČR, neboť nepochybně existují země, kde je právní úprava odlišná, takže například zakazuje dobrovolný pohlavní styk dvou dospělých osob, pohlavní styk za úplatu atd. 

Typickým a pravděpodobně jediným případem mužského sexuálního chování, které může a nemusí být společensky nežádoucí – reprobované  a které už ze své povahy vytváří vysoké riziko pozdějších komplikací včetně trestního stíhání je již zmiňovaný pohlavní styk s osobou mladší osmnácti let, která, minimálně formálně,  je v postavení, označitelném jako svěření k dozoru nebo jako závislost. 

Lze-li soudit z nemnohých údajů, druhově nejčetnějšími jsou případy pohlavního zneužívání,  které páchá nevlastní rodič- otec na dospívající dívce, dceři své partnerky, s níž  žije ve společné domácnosti. Ta, proti své vůli a jen proto, že jde o matčina partnera, jehož vnímá obdobně jako rodiče, se podrobuje nejrůznějším sexuálním praktikám. Ze strany pachatele jde za všech okolností o vědomé jednání, které sleduje výhradně sexuální uspokojení a s velkou pravděpodobností půjde  o trestný čin. Tedy z definice shora podané rozbor takovéhoto jednání není předmětem tohoto příspěvku.  

Trestného činu dle § §243 se dopustí, kdo zneužívaje závislosti osoby mladší než osmnáct let nebo osoby svěřené jeho dozoru, přiměje ji k mimomanželské souloži, nebo kdo takové osoby, zneužívaje její závislosti, jiným způsobem pohlavně zneužije. 

Rizikové ve smyslu zmíněné definice je jednání osoby, pro tuto chvíli muže, ale stejně tak může jít o ženu, která s osobou, jež mu byla původně svěřena k dozoru a nebo je na něm závislá, naváže citový vztah, jehož součástí je posléze i pohlavní styk s touto osobou. Mutatis mutandis se takové riziko týká navázání vztahu v rámci aktivity, u které není jisto, zda nebude vnímána jako vztah závislosti či svěření dozoru. 

Typickými nositeli rizika jsou učitelé, ale může jít i vedoucí na táborech mládeže, vychovatele, instruktory sportů, trenéry atd., kteří naváží citový a posléze i intimní vztah s takto původně  svěřenou osobou.

Slovo „původně“ jsem použil proto, že v případě citového vztahu se jeho předchozí forma stává irelevantní. Rozhodnutí soudů v takovýchto věcech, zejména pak Nejvyššího soudu ČR, jednoznačně vylučují možnost, že by takovéto jednání, jde-li skutečně o citový vztah, mohlo být trestným činem pohlavního zneužívání. K tomuto závěru soudy docházejí proto, že je-li zjištěn citový vztah, tj. jde fakticky o milence, pak tím, co osobu mladší osmnácti let vede k pohlavnímu styku, není ani její závislost a ani to, že snad byla dotyčnému svěřena do péče, ale právě tento citový vztah. 

Přesto zde existují  rizika pro jednající osobu. Především to je

- nejistota o tom, jak bude zmíněný vztah soudem hodnocen, tedy zda soud dospěje k závěru, že skutečně šlo primárně o citový vztah. 

- pracovněprávní důsledky 

- společenský dopad, který odhalení takovéhoto jednání má,  

Naznačil jsem, že pachatelem tohoto trestného činu může být například učitel či instruktor, ale kritická není profese, kritický je vztah, který má tato osoba vůči osobě mladší osmnácti let. Tedy zmíněná závislost této osoby nebo její svěření k dozoru. V dosud nepravomocné trestní věci dospěl soud k závěru, že takovouto závislost mohou mít pacientky, dívky mladší osmnácti let, vůči svému lékaři. 

Kromě tradičních kategorií závislých osob, tedy zmíněných žaček ve vztahu ke svému učiteli, resp. profesorovi již soudy dospěly k závěru, že v obdobné situaci se nacházejí dívky ve sportovním oddíle vůči svému trenérovi, jak výše uvedeno pacientky ve vztahu ke svému lékaři a je zjevné, že v podstatě jakýkoliv hierarchicky postavený vztah mezi mužem a dívkou mladší osmnácti let je ohrožen stejnou kvalifikací. Zatím nebyl rozhodován případ například zaměstnankyně mladší osmnácti let a jejího vztahu k nadřízenému, ale dokáži si představit, že i zde by bylo možné dovodit nikoliv svěření k dozoru, ale zcela jistě závislost. Lze dokonce spekulovat o tom, že dominující složkou citového vztahu může být právě závislost na partnerovi, ale takto striktně trestní právo pojem závislosti nepojímá. Zatím. 

Oba dva pojmy, svěření k dozoru nebo zneužití závislosti mohou být splněny samostatně, ale obvykle se vyskytují současně,  neboť právě proto, že je určitá nezletilá osoba svěřena něčímu dozoru, je na něm závislá. 

Pokud jde o pracovní či obdobný vztah, odhalení poměru se svěřenou dívkou má bez ohledu na trestněprávní kvalifikaci obvykle pouze jediný důsledek. Říká se mu vyhazov. 

Shora naznačená rizika nejasného následného posouzení sexuálního chování a ztráta zaměstnání či určité pozice (trenér)jsou pak ještě doplňována rizikem vyvolaným samotným faktem zjištění tohoto chování. Nezávisle na pozdějších závěrech soudu, dojde-li k němu vůbec, je takříkajíc automaticky zahajováno trestní stíhání a poměrně často je podáván i návrh na vzetí obviněného do vazby, které mu je, opět poměrně často, soudem vyhověno. Jinými slovy, i když soud později dospěje k závěru, že primární byl mezi obviněným a údajnou poškozenou citovaný vztah, že nešlo o zneužití závislosti anebo o vztah k osobě svěřené dozoru, úvodní fáze vyšetřování je vždy krajně nepříjemná.  Trestní stíhání pro pohlavní zneužívání může být i vděčným tématem ve sdělovacích prostředcích, čímž je situace obviněného ještě více komplikována. 

Přehlédnout nelze relativně ostré výpady, které se objevují vždy, když média přinesou informaci o obdobném skutku. Řada odborníků anebo těch, kteří se za odborníky vydávají totiž tvrdí, že citový vztah, který takto vznikl, není vztahem plnohodnotným,  normálním, ale je vyvolán nebo přímo ovlivněn právě zmíněnou závislostí či svěřením k dozoru a tudíž by na pohlavní styk za takovýchto okolností mělo být pohlíženo jako na kterékoliv jiné pohlavní zneužívání osoby mladší osmnácti let. Jakýmsi případným, virtuálním  rizikem, je tedy nejistota i v tom, zda někdy v budoucnu, pod vlivem znaleckého posudku, který bude toto tvrzení reálně dokumentovat, nedojde k rozsudku který bude v rozporu se stávající judikaturou a tedy i k posuzování takovýchto citových vztahů jako pohlavní zneužívání. 

Stranou nelze ponechat ani to, že rozhodnutí soudu je do značné míry závislé na tom, jak bude vypovídat osoba, o níž je tvrzeno, že byla pohlavně zneužita,  což je, jak praktické zkušenosti ukazují, velmi nejistý faktor. A to nezávisle na tom, zda vypovídá  ihned poté, kdy k inkriminovanému jednání mělo dojít, tedy v době, kdy jí ještě není osmnáct let a nebo kdykoliv později. Pravděpodobnost, že z nějakého důvodu popře citový vztah, kupříkladu z obavy před rodiči,  a uvede toliko pohlavní styk či jinou sexuální aktivitu, kterému strpěla jen v důsledku své závislosti, je poměrně vysoká. 

Výčet rizik, spojených s výše popsanou aktivitou je nutné doplnit o další, vyplývající z obecného odsudku dospělé osoby, která se v pozici, v níž jsou jí svěřeny osoby mladší osmnácti let, dopustí toho, že s některou z nich naváže intimní poměr. Je jím  obecná nedůvěra a posuzování takovéhoto jednání jako profesního selhání. V důsledku toho se pak dostavuje takříkajíc absolutní nedůvěra k čemukoliv, co dotčená osoba uvádí a tomu odpovídající opak, totiž skoro absolutní ochota uvěřit všemu, z čeho je taková osoba viněna. 

Spolupracovníci, veřejnost, ale bohužel v případech trestního stíhání i policisté, státní zástupci a někdy i soudci, mají tendenci a priori nevěřit podezřelému či obviněnému, že se nedopustil všeho, co se o něm doslechnou a z čeho byl následně obviněn. Obvykle je základní schéma takové, že dotyčný připustí určité aktivity ve vztahu k některým svěřeným osobám či osobám, které na něm formálně byly závislé a další jednání popírá. Opět obvykle s tím, že z těchto dalších jednání je také viněn, ale namítá, že se buď k nim nedošlo nebo nebyla míněno jako sexuální aktivita. 

Před lety byl takto stíhán pro pohlavní zneužívání dle § 243 tr.zák. učitel střední školy, o které lze s ohledem na její odborné zaměření říci, že šlo o jednoznačně školu dívčí. Navázal s žačkami několik citových a tedy posléze i intimních vztahů, načež pak došlo k jeho obvinění ze zmíněného trestného činu. V souvislosti s tím byla vyslýchána řada žákyň  a některé si „vzpomněly“ na případy podezřelých doteků apod. V jednom případě na to, že na jakémsi pochodovém cvičení či podobné školní aktivitě měla skupina asi pěti dívek spolu s tímto učitelem překonat hlubší brod a on se při té příležitosti obnažil do půl těla, aby si neumáčel oblečení, takto se přebrodil a k témuž vyzval žákyně. Jen poměrně s velkými obtížemi se podařilo později dosáhnout toho, že za toto jednání nebyl odsouzen a prokázat, že k žádné dívce neměl žádný vztah,  této situace k ničemu nezneužil a šlo jen o neuvážené jednání. 

Nejde však jen o riziko pro toho, kdo se takto sexuálně chová. Jak bude dále zmíněno, do stejné situace, tedy do pozice obviněného se může dostat i muž, který se vůbec žádného sexuálního chování nedopustil. O tom nížeji. 

Až doposud jsem se zabýval chováním, které, tedy pokud k němu došlo, bylo  jednoznačně chováním sexuálním takříkajíc, v pravém slova smyslu. 

Mnohem početnější kategorii tvoří jednání, kde už slovo sexuální skutečně patří do závorky, tedy objektivně může, ale také nemusí jít o sexuální chování. Pro toho, kdo se takto chová, představuje  také poměrně velké riziko.  

Pro tuto skupinu aktivit je především charakteristické přesvědčení, že jde o jednání společensky akceptované či tolerované, ačkoliv ve skutečnosti tak tomu objektivně není anebo jde minimálně o více či méně nepřehlednou situaci. 

Nevím jakou vzpomínku si ti, kteří ony doby pamatují, zachovali na oslavy MDŽ před rokem 1990. Pro tento svátek  bylo typické, že se slavil na pracovišti a součástí oslav byla konzumace či snad spíše nadkonzumace alkoholických nápojů. Z mého pohledu byly tyto oslavy či spíše namnoze socialistické bakchanálie typické následným nárůstem klientů majících problémy kvůli sexuálním incidentům. Jejich podstatou byly buď po vzájemné shodě provozované sexuální aktivity na nepříliš vhodných místech, jako jsou kanceláře, pomocné prostory restaurací atd., ale zejména šlo o obvinění ze sexuálního obtěžování, nejrůznějšího charakteru, až k hranici, kdy bylo možné uvažovat o trestném činu  Z hlediska trestního práva pak mohlo jít o již zmíněné znásilnění, případně omezování osobní svobody, výtržnictví. 

Základní schéma incidentu bylo vždy prakticky zcela stejné. V rámci podnikového večírku došlo mezi zaměstnanci, mužem a ženou, k jakémusi kontaktu, který pak obvykle popisovali každý jinak, pokud vůbec byli schopni ho nějak podrobněji popsat. V každém případě výsledkem byla mužská aktivita, směřující k realizaci pohlavního styku, někdy i velmi drsným způsobem, ovšem vždy s následným vysvětlením, že se tak dělo na základě předchozí dohody. Tedy, že předchozí chování ženy muž vnímal jako souhlasný projev, ono pověstné ano, případně tak, že žena sice říkala ne, ale on to stále vnímal s ohledem k jejímu předchozímu chování za ano. 

Mohu-li soudit na základě témat právních konzultací, které jsem v minulosti poskytoval, to, že se již MDŽ neslaví neznamená, že by nedocházelo k obdobným incidentům, pouze jejich rámcem jsou párty obchodních společností či obdobné akce. Naopak se zdá, že pokud k podobnému excesu dojde, je, pravděpodobně s ohledem na snahu zachovat dobré jméno obchodní společnosti, vyvíjeno poměrně značné úsilí k tomu, aby věc nebyla řešena na veřejnosti, v podstatě se dá říct, že je snaha takový incident ututlat. To je snad na jednu stranu pochopitelné, na stranu druhou to ale nijak nezmenšuje rizika takovéhoto chování, dokonce se domnívám, že toto riziko je ještě větší. A nejde jen o riziko, které dopadá na toho, kdo se takto choval, tedy na nositele mužského sexuálního chování. Rizikem pro obchodní společnost – pořadatele akce je pokus exces utajit například tlakem na dotčenou ženu, aby, pochopitelně z existenčních důvodů, věc dále neřešila, případně nežádala satisfakci jinou, než jakou ji nabízí její zaměstnavatel. 

Základem rizika pro toho,kdo se sexuálního chování  v popsané situaci je, to, že obvykle k takové aktivitě dochází beze svědků. To by na jednu stranu pochopitelné a snad by to i svědčilo pro závěr, že muselo jít oboustranně o dobrovolné jednání, ovšem tento argument padá ve chvíli, kdy dotčená žena tvrdí, že byla opilá, nevěděla přesně co dělá, byla vylákána ze společnosti na odlehlé místo pod nějakou záminkou anebo prostě tvrdí, že z počátku s určitými formami tělesných kontaktů souhlasila, avšak později si to rozmyslela a pohlavní styk jako takový odmítla. Praktické zkušenosti z případů, které byly vyšetřovány orgány činnými v trestním řízení, tedy došlo k jednání zakládajícímu minimálně podezření z trestného činu,  například  již zmíněného znásilnění, omezování osobní svobody, odůvodňují závěr, že fakt dvou výpovědí stojících jednoznačně proti sobě, nemá   podstatnější význam. Jsou zjišťovány další skutečnosti, které mohou sloužit jako důkaz a v řadě případů i přesto, že v podstatě stála výpověď proti výpovědi došlo k odsouzení pro trestný čin.

Totéž platí i pro oblast aktivit, které nemají s podnikovými večírky nic společného, ale základní schéma je podobné. V většině souzených případů rozhodnutí  závisí na hodnocení přesvědčivosti výpovědí jednoho nebo druhého z aktérů zmíněné události. Z minulosti lze například vzpomenout na případ muže odsouzeného za znásilnění, kterého se měl dopustit na prostituce, se kterou měl původně pohlavní styk v autě, ona pak údajně další styk odmítla a on jí, podle jejího vyprávění, znásilnil a poté nahou vyhodil na silnici. Bylo to sice v zimě, ale naštěstí nepříliš daleko od jakési provozovny, kam se žena v poměrně dost zbědovaném stavu dopotácela. Obviněný a posléze obžalovaný se ale hájil tím, že ženu skutečně v návalu vzteku vyhodil z auta, avšak  ne po znásilnění, ale poté kdy za další pohlavní styk  požadovala doplatek nad původně sjednanou částku. Jediné, co bylo dále možné zjistit byly jakési oděrky na těle zmíněné ženy, které ovšem nebyly nijak symptomatické a s největší pravděpodobností k nim došlo při pádu na silnici poté, kdy byla vyhozena ze stojícího auta. Přesto soud dospěl k závěru, že došlo k trestnému činu znásilnění. 

V jiném případě oznámila znásilnění dlouholetá přítelkyně obviněného, která tvrdila, že se s ním chtěla rozejít, přesto šli do vinárny, kde konzumovali alkoholické nápoje, on ji poté částečně přemluvil a částečně odvlekl do svého bytu, kde ji znásilnil. Žena neměla žádné zásadní stopy násilí, které by svědčily o obraně a také tvrdila, že se nebránila z obavy před nějakou formou fyzického násilí. V bytě setrvala až do rána a znásilnění oznámila až odpoledne. Muž naopak tvrdil, že vztahy jsou sice narušené, ale to právě řešili ve zmíněné vinárně a k němu do bytu šla žena dobrovolně. Z mého pohledu bylo kuriozitou rozhodnutí soudu, který muže uznal vinným trestným činem znásilnění, ale uložil mu podmíněný trest, což mne vede k přesvědčení, že postupoval podle neoficiálního, ale čas od času uplatňovaného pravidla - v pochybnostech mírněji. 

V některých případech riziko obvinění ze sexuálně motivovaného jednání vysoce zvyšuje podstata vykonávané činnosti. Jde jednak o ty, kteří přicházejí při výkonu své profese nebo obdobné činnosti do bližšího styku s mládeží, tedy zejména učitelé nebo trenéři, ale obecněji všichni, kdo se dostávají do intimní blízkosti jiných osob, takže například lékaři,ošetřovatelé a další zdravotníci, ale obdobně maséři, pracovníci v místech, kde dochází k odkládání oděvů, například lázeňští atd. Na jedné straně mají možnost dopustit se sexuálního deliktu tam, kde jde o osoby nezletilé, nebo sexuálního obtěžování v případě osob zletilých, na straně druhé jsou ovšem vystavení značnému riziku, že budou z něčeho  takového vážně obviněni, přesto že k ničemu nedošlo. Dokonce podle informací, které sice nelze považovat za exaktní, ale získal jsem je nezávisle na sobě od několika odborníků působících v této oblasti, počet falešných obvinění stoupá. Tomuto faktu ale neodpovídá vědomí dotčených profesních skupin o těchto rizicích.  Jak jsem měl možnost zjistit, v některých případech by stav poznání bylo možné označit jako naprosté nevědomí.   

Medicínská literatura se například zabývá  účinky anesteziologických preparátů, například midazolamu a dalších na osoby, kterým jsou tyto látky aplikovány. Jde například o interní publikace MUDr. L. Hesse DrSc. Sedace při vědomí midazolamem Praha 1991 a nebo publikace nadepsaná „Referátový výběr, anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicína 4-5/2003, Národní lékařská knihovna. V těchto i v dalších publikacích se zmiňuje, že po aplikaci uvedených preparátů dochází u ženských pacientek ke značným sexuálním fantaziím, které ovšem mohou vyústit v přesvědčení, že v době, kdy byla žena pod vlivem této látky, se stalo obětí sexuálního zneužití nebo byla znásilněna. V druhé ze zmíněných publikací jsou uvedeny i konkrétní případy obvinění lékařů ze všech možných způsobů sexuálního obtěžování a to i s těmi důsledky, že byly podány obžaloby a tedy došlo k soudním procesům. Nevím na kolik jsou tyto účinky  známy lékařské veřejnosti, nicméně nedávno jsem zjistil, že  o nich nevěděli ani lékaři, kteří  zmíněnými prostředky pracovali a nebo, co horšího, pracovali s nimi jejich podřízení. 

Už ve zmíněné literatuře se objevuje kategorické, ale také naprosto logické doporučení, podle něhož žádné takovéto zákroky by neměly být konány pouze v přítomnosti ošetřujícího lékaře či snad obecněji v přítomnosti jediné osoby. Dále zde dochází k tomu z posledních typů případu, kdy vůbec nedošlo k vůbec žádnému či nemorálnímu nebo dokonce zakázanému jednání, ale přesto může být vzneseno velmi závažné obvinění. A to nejen závažné z hlediska pracovní pozice obviněného, ale i z hlediska možných trestně právních souvislostí. Zatím eviduji jediný případ, kdy byl lékař obviněn pacientkou ze sexuálního obtěžování, přičemž pacientce bylo aplikováno sedativum, u něhož jsou signalizovány tyto vedlejší účinky a popis údajného obtěžování se prakticky doslovně shoduje s obviněními v jiných případech popsaných v odborné literatuře. Přesto byl, doposud nepravomocně, dotčený lékař uznán vinným. 

Zvláštní informaci o rizicích mužského sexuálního jednání poskytují statistiky ministerstev spravedlnosti a vnitra ČR. Podle údajů ministerstva spravedlnosti ČR 

bylo  v roce 2007 pro tr.čin znásilnění stíháno 384 osob, obžalováno 323 osob, trestní stíhání bylo zastaveno u zastaveno 59 osob, souzeno 193, odsouzeno 151 a zproštěno 74 osob. Pro tr. čin pohlavního zneužívání dle § 242 tr.zák. bylo stíháno  539 osob, obžalováno 472, zastaveno bylo trestní stíhání v případě 64 osob, souzeno 331, odsouzeno 303  a 82 zproštěno. Pro tr. čin pohlavního zneužívání dle § 243 tr.zák. bylo stíháno 23 osob, obžalováno 22, zastaveno 1, souzeno 18, odsouzeno 1  a 3  zproštěn

(https://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=3397&d=47145y ).   

Za stejné období eviduje Ministerstvo vnitra ve své statistice sexuální delikvence, vedené  poněkud jiným způsobem, který ne vždy koresponduje s ustanoveními trestního zákona, že pro tr. čin znásilnění stíháno 426 osob, pro pro tr.čin  pohlavního zneužívání v závislosti 55 osob,pro pohlavní zneužívání ostatní 516 osob, pro komerční formu sexuálního neužívání v závislosti 1 osoba, pro trestný čin komerční formy sexuálního zneužívání ostatní 1 osoba a pro skutek označovaný jako ostatní pohlavní úchylky 96 osob (https://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/statistiky/krim_stat/2007/12_00_1.xls) .

Odhlédneme-li od statistického údaje o trestním stíhání pro sexuální úchylku, což nejspíš je velmi nepřesné označení něčeho zcela jiného, je zjevné, že statistické údaje moc „nejdou dohromady“, což je dáno tím, že jednotlivé trestní věci nezačínají a nekončí (obvykle) ve stejném roce, mnohdy trvají a jsou evidovány po několik let. Mimo veškerou pochybnost je ale zřejmé, že v řadě případů, kdy došlo k obvinění a trestnímu stíhání nenásledoval odsuzující rozsudek. V značném počtu případů dochází k zastavení trestního stíhání nebo ke zproštění. To může být výsledek důkazní nouze aniž by bylo zjevné, že k skutku nedošlo. Nicméně tak tomu zcela jistě není ve všech případech a dokonce bych si troufl tvrdit, že ani ne ve většině takto skončených věcí.  Existuje tedy relativně značný počet obvinění ač ke skutku nedošlo. To vypovídá sumárně o rizicích mužského chování, ať již sexuálního nebo jiného, pochopitelně bez možnosti zjistit ze statistik konkrétní okolnosti za kterých došlo k obvinění.

V této souvislosti nutno připomenout, že riziko nenesou jen ti, kteří mohou být obvinění z jednání, které nespáchali anebo o němž byli přesvědčeni, že není trestné, ale i jejich zaměstnavatelé či subjekty v obdobném postavení (například sportovní oddíly). Riziko spočívá v uplatnění nároku na náhradu nemateriální újmy vniklé   tvrzeným sexuálního chování, tedy zásahem do práva na čest a důstojnost. Podle mých informací soudy u nás takto motivovanou žalobu neprojednávaly, ale dost by mne překvapilo, kdyby se tak nestalo v budoucnu.

Na závěr části zabývající se sexuálním chováním jako takovým je vhodné připomenout dva poněkud kuriózní případy nedovoleného sexuálního jednání. V prvém nichž šlo o muže, který v rámci vesnice využíval poněkud zvláštním způsobem znalost životního rytmu a stereotypu chování některých svých sousedů. S vědomím toho, kteří muži sedí večer v hostince se za letních nocí dostával oknem do domů „zájmových“ žen, v době, kdy už spaly. Lehl si k nim do postele a předstíral, že je jejich manžel, který se vrátil z hostince a nyní má zájem o sex. Poloprobuzené ženy mu ho poměrně často poskytly. Po nějakém čase se byl ale odhalen a obviněn ze znásilnění. Toho se lze ale dopustit na ženě podléhající násilí, anebo bezbranné například v důsledku spánku. Nikoliv na ženě, která s pohlavním stykem souhlasí v důsledku omylu. Proto byl posléze odsouzen pro trestný čin poškozování cizích práv, což je významně příjemnější právní kvalifikace. Za obdobný trestný čin byl odsouzen muž, který se vydával za léčitele, jehož léčebnou metodou byla manipulace s ženskými pohlavními orgány. Pochopitelně že jediným důvodem jeho činnosti bylo pohlavní uspokojení. Nutno  ale říct, že jeho ordinací, lze-li to tak nazvat, prošlo dost žen, než nějaké došlo, že něco není v pořádku a věc oznámila.

Již v úvodu byla zmíněna další forma rizikového mužského chování, která se sexem jako takovým může mít společného hodně anebo také vůbec nic je sexuální obtěžování. Dle kategorizace užité v tomto článku může jít o jednání nezákonné, jen neslušné , případně netaktní či netaktické. Příručka "Rovné příležitosti žen a mužů (Gender centrum FSV, Masarykova univerzita Brno, 2001) definuje sexuální obtěžování jako "nežádoucí chování sexuální povahy nebo jiné sexuálně založené chování, které se dotýká důstojnosti žen a mužů na pracovišti; toto chování může zahrnovat nežádoucí fyzické, verbální nebo neverbální projevy". 

Pravděpodobně lze obtěžovat i jinde než na pracovišti, ale jistá uzavřenost kolektivu po určitou denní dobu a tedy nemožnost tento kolektiv opustit pro sexuální obtěžování vytváří ideální podmínky. Až na vzácné výjimky v tomto případě nepůjde o žádný z trestných činů, což ale neznamená, že jde o jednání, které je takříkajíc bez následků. Naopak, vím o několika případech, kdy zjištění takovéhoto chování mělo pro toho, kdo se jej dopustil, velmi tragické následky, pokud jde o zaměstnání jako takové. 

Nutno podotknout, že shora zmíněná definice není podle mého soudu zcela přesná, protože něčemu, co se pohybuje v rozmezí užívání obsceních výrazů, přes vyslovenou verbální pornografii až ke skutečným sexuálním kontaktům či jejich vymáhání přikládá automaticky sexuální obsah. To jistě platí fyzických kontaktech. Vyprávění „lechtivých“ vtipů  může  ale také nemusí být sexuálně motivováno. V řadě případů jde o poněkud upadlou formu sebeprezentace, obvykle označovanou jako nevychovanost či buranství. Což nic nemění na vnějším obraze a možných důsledcích. I zde platí ale to, že nejde jen o riziko toho, kdo sexuálně obtěžuje. Spory zaměstnankyně se zaměstnavatelem, v nichž je tvrzeno, že zaměstnavatel sexuální obtěžování připustil již zaznamenány byly. 

Obecně lze na adresu lidského chování říci něco, co ještě před dvaceti lety platilo poměrně málo, před padesáti lety velmi omezeně a před sto lety prakticky vůbec. Totiž, že novou dimenzí tohoto chování je možnost uchovávání záznamu o něm. To platí o jakémkoliv chování, významné to je samozřejmě v případech chování, které se poněkud vymyká běžné normě, což může být i chování sexuální. 

Kombinace otevřenějšího sexuálního chování  a zostřeného smyslu pro vlastní práva, včetně osobnostních a zmíněného přetrvávání přesného záznamu o chování vytváří poměrně brizantní kombinaci. Na adresu druhého zmíněného aspektu lze dokonce říci, že mnozí lidé si méně váží sebe jako lidské bytosti, ale víc jako nositele určitých práv. Což z mé strany není pokus o jakékoliv hodnocení. Toliko jen připomínka toho, co se stále opakuje a je v podstatě notorietou, totiž že to, co je možné dnes, například v oblasti lidských intimit, by před třiceti lety nepřicházelo v úvahu.   Na jedné straně existují lidé, a to nikoliv jen muži, kteří jsou ochotni se nechat zaznamenat na videozáznam v situacích, které bych považoval za velmi intimní, včetně pohlavního styku. Na druhé straně roste citlivost na zásah do soukromí, včetně zásahu do oblasti rozhodování o sexuálním životě. Z tohoto zdánlivého kontrastu lze usuzovat na vývoj rizik, případně v některém případě negativních důsledků, spojených s určitým jednáním. 

Především předpokládám, že řada dnešních aktivistů vystupujících na nejrůznějších internetových stránkách ve zmíněných intimních situacích se v budoucnu setká s vydíráním. Zde se to pochopitelně netýká jen můžu či spíše, s větší pravděpodobností se to týká žen, které v takovýchto videoreportážích vystupují. Pokud se obecná morálka nezmění velmi zásadním způsobem, pak si dovedu představit řadu případů, kdy muže, případně ženu v relativně slušném postavení a nebo s dospívajícími dětmi kontaktuje někdo, kdo bude požadovat úplatu za to, že v minulosti již dávno zmizelý videozáznam z nějaké sexuální párty nebude doručen jejich nadřízeným, případně jejich partnerům či dětem. Že aktéři těchto performací nemají stud, který většině lidí brání se něčeho podobného účastnit je věc jedna a nepřísluší jí nějak hodnotit. Že ovšem nemají dost představivosti aby si uvědomili, jakým rizikem pro ně jsou porno záběry či obdobné video sekvence je zarážející. Přitom ovšem z právního hlediska jde o riziko, které není nijak odvratitelné a nastalá situace bude právně řešitelná jen velmi obtížně. Všichni, kdo budou de facto vydírat takovýmito materiály budou odkazovat na to, že jsou pořízeny z veřejných zdrojů a pokud již dotčená osoba někdy souhlasila s tím, že se takto veřejně projeví, pak si nemůže stěžovat na to, pokud se případně záznam tohoto projevu dostane i osobám, u kterých jí to nebude příjemné. Čímž nemíním, že nebude moci jít o trestný čin vydírání, významně  bude záležet na užité formulaci.  

Všichni aktéři podobných akcí se zcela vzdávají či si velmi omezují možnost bránit se proti nekontrolovanému šíření videozáznamu o jejich počínání. Předpokládám že i z odstupem řady let může zaznít námitka, že pokud někdo už jednou souhlasil s umístěním záběrů kupříkladu swinger party, které se zúčastnil, na internetu,  pak si nemůže stěžovat na zásah do jeho soukromí. Respektive na jeho protiprávnost. A to zřejmě ani tehdy, když někdo ukáže vnukovi záběry dokazující, jaký byl jeho dědeček sexuální atlet. Babiček se to pochopitelně týká také. 

Též si dovedu představit žalobu o rozvod manželství, postavenou na tvrzení, že po shlédnutí takovýchto záběrů, které doposud byly neznámy, ztratila manželka ke svému muži citový vztah. Námitka, že zrovna na podobné akci se manželé seznámili, bude-li popřena, nebude mít žádnou relevanci stejně jako tvrzení, že tohle kino už manželka viděla mockrát, ale teď se jí to hodí , protože si našla jiného partnera. 

I z hlediska prevence je třeba jednotlivá sexuální chování diferencovat. Na adresu těch, kteří jsou v postavení, v němž nějaký kontakt s osobou mladší osmnácti let, která by i jen teoreticky mohla být považována za osobu svěřenou do výchovy nebo závislou lze říci tři doporučení. Především žádný vztah nenavazovat. Pokud ale už k něčemu takovému dojde, urychleně změnit působiště tak, aby vztah s takovouto osobou už nebylo možné ani teoreticky označit jako svěření do výchovy nebo závislost.

Již bylo naznačeno, že i pro zaměstnavatele může mít jednání pracovníka, ať již důvodně či nedůvodně označené jako pohlavní zneužívání mít závažné důsledky. I tom je možno do určité míry předejít.

V tomto směru je zřejmě základním klíčovým slovem důslednost. Objeví-li se i jen náznak takového případu, pak je třeba důsledně především posoudit, zda k jednání došlo a neméně důsledně se zabývat tím, co to znamená z hlediska právních předpisů, ať již z oblasti práva trestního nebo z oblasti práva civilního, co to znamená z hlediska povinností osoby, která takto jednala ve vztahu k pravidlům pro výkon své profese, zájmové činnosti atd. Jestliže je zjištěno, že z hlediska jakékoliv z uvedených či obdobných hodnotných kategorií došlo k jejich porušení, pak je třeba velmi důsledně sjednat nápravu. Jde nepochybně o velmi nepříjemný krok, zejména mělo-li v jeho důsledku dojít k ukončení pracovního poměru či obecněji činnosti takto jednající osoby pro určitý subjekt, školní, zdravotnický, sportovní atd. Obvykle se v této souvislosti lze setkat s polovičatým přístupem, jehož základním motivem je, pokud něco není naprosto evidentní, tak, že se to nedá přehlédnout, tak to přehlížet. 

Typický lze označit například případ vedení zdravotnického zařízení, na které se obrátila matka sedmnáctileté dcery s poměrně vágně, nicméně stále ještě srozumitelně formulovanou stížností na neobvyklé chování jednoho z lékařů vůči této dceři. Výsledkem byl pohovor, který obě dvě strany interpretují jinak, společná interpretace v podobě zápisu, který by byl dotčenými podepsán neexistuje a z něhož nevzešlo žádné řešení. V úvahu přitom přicházela dvě. Buď písemné sdělení, že stížnost byla projednána a shledána nedůvodnou anebo opak a následné opatření vůči dotčenému lékaři. Takže když posléze, z jiného popudu začal být dotyčný lékař vyšetřován, tato matka se obrátila na policii a kromě opětného zopakování popisu onoho podivného jednání pochopitelně připojila i poznámku o tom, že zdravotnické zařízení nezasáhlo, ač bylo podrobně informováno. 

Nutno v této souvislosti upozornit na kontext, který reálně existuje, byť, alespoň podle mých zkušeností získaných praxí a studiem odborných článků se dosud  nevyskytl. Jak již bylo konstatováno, navázání citového a tedy i intimního vztahu mezi například pedagogem a jeho žačkou, je vnímáno jako značné profesionální selhání, lhostejno, zda je takovéto jednání posléze kvalifikováno jako trestný čin a nebo, z důvodu zmíněného citového vztahu, nikoliv. Takovéto zjištění může motivovat k úvahám o tom, zda v důsledku profesionálního selhání, případně porušení interních norem nedošlo k zásahu do cti, vážnosti a důstojnosti dotčené osoby. Tedy obecně, zda nedošlo k zásahu do osobnostních práv ve smyslu § 11 a násl. občanského zákona. V takovém případě lze totiž kromě jiného požadovat tam, kde jde o zásah intenzivní i náhradu nemateriální újmy, jinak řečeno odškodné v penězích. Přitom, jde-li o případ, kdy se takovéhoto zásahu měla dopustit osoba v pracovním a nebo obdobném poměru, lze uvažovat i o odpovědnosti zaměstnavatele, sportovního klubu atd. To je samozřejmě z hlediska uspokojování majetkových nároků mnohem perspektivnější cíl a proto takovéto žaloby do budoucna nelze zcela vyloučit. Jde ale také o cíl, který je z hlediska svých podnikatelských či obdobných zájmů mnohem zranitelnější, pokud jde o dobrou pověst a tedy, surově řečeno, i mnohem více vydíratelnější. 

Obdobné to je tam, kde i jen hrozí nebezpečí obvinění ze sexuálně motivovaného chování. Pro úvod  bych zmínil příklad své dcery, která žije ve Spojených státech a v místě svého bydliště se nabídla sportovnímu klubu, že by vedla trénink volejbalu dívek ve věku asi deseti let. Poté, co byla její nabídka akceptována, proběhlo školení, v němž ihned na začátku, jako první a zásadní informaci obdržela upozornění, že nikdy, za žádných okolností, nesmí zůstat sama, bez přítomnosti nějaké jiné dospělé osoby s některou ze svých svěřenkyň. Přitom pochopitelně nikdo neuvažoval o tom, že by snad byla schopna se chovat závadným způsobem, ale šlo naopak o obranu před nařčením, které může mít „smrtící“ účinky. Netvrdím, že i v našem prostředí je nutné prosazovat takto striktní pravidla, ale rozhodně je to inspirativní cesta. Ostatně jde o pravidla, diktovaná zkušenostmi z minula. 

V případě lékaře, který provádí léčebný zákrok  ženě, by ale zcela určitě měla být  asistentkou jiná žena. Striktně to pak platí, jde-li o zákroky spojené se sedací a platí to i v tak „nesexuálních“ oborech, jako je stomatologie. Velmi důležitá je správně vedená lékařská dokumentace. Prakticky ve všech případech, kdy obhajoba či obecně právní služba souvisela s činností lékaře a tato činnost byla zpětně někým, obvykle znalcem, přezkoumávána, byly vznášeny zcela shodné námitky, vytýkající neúplně a nedostatečně vedenou lékařskou dokumentaci. A to nikoliv jen v případech, kdy mělo jít o sexuální aktivity, ale i v případech obvinění z ublížení na zdraví atd. Jsem si plně vědom toho, že na mnoze v podmínkách našich zdravotnických zařízení je obtížné léčit a současně vést tuto evidenci, takže mohu pouze konstatovat, že její špatné vedení v případě jakéhokoliv incidentu a výhrad vůči ošetřujícímu lékaři může způsobit další, dá-li se tak říct, sekundární nepříjemnosti a významně také ovlivnit hodnocení způsobu zákroku, který je lékaři vytýkán. 

I v tomto případě, pokud jde o prevenci, je nutno zmínit i důslednost při vyřizování jakýchkoliv stížností či výhrad. To nejhorší, co se totiž může stát je, pokud se o komkoliv, kdo má alespoň technicky možnost nějakého nevhodného sexuálního chování, začne hovořit jako o osobě, které se sice zatím nic neprokázalo, ale která se tímto způsobem chová. Dle mého názoru je nutné, zejména v případě,jde-li o zaměstnance určité instituce či jejího pracovníka, byť nejde o pracovní poměr (například dobrovolný trenér) o věci otevřeně hovořit, v případě, že jde o nezletilce s jejich rodiči a výslovně se dotázat, zda s ohledem na šířící se pověsti má někdo nějaké konkrétní výhrady. A v případě, že jde o dospělé osoby, pak, i kdyby to mělo znamenat komplikaci, je nezbytné alespoň po nějakou dobu zajistit, aby byl při aktivitách, které aspoň technicky přicházejí v úvahu pro možné sexuální chování, přítomna další osoba. 

Do určité míry lze tento problém řešit i kamerami instalovanými na pracoviště, avšak pouze do jisté míry. Lze si jistě představit takovouto kameru, například nad masážním stolem, ale zřejmě je zcela vyloučena v gynekologické ordinaci. Za všech okolností pak musí jít o snímání obrazu se souhlasem všech dotčených osob, tedy i pacienta, zákazníka atd. 

Z pohledu subjektů, které vykonávají činnosti, které, byť i s použitím značné dávky fantazie lze zneužít k něčemu, co by bylo možné označit za nežádoucí sexuální chování,  by především měla být vypracována interní pravidla, která něco takového zakazují, případně výslovně uvádějí, co konkrétně je zakázáno. Tato pravidla by měla obsahovat také instrukci pro vedoucí pracovníky takovéhoto subjektu jak postupovat v případě, že buď oni sami nebo někdo z jejich podřízených je obviněn ze takového jednání. Jak už jsem zmiňoval, schopnost případné sexuální ataky nebo obvinění z nich řešit je stejně důležitá jako schopnost vyloučit, aby k něčemu podobnému na pracovišti nedošlo.   

Prevence v případech označitelných jako sexuální nedorozumění je velmi obtížná. Jsem přesvědčen, že jejím základem musí být sexuální výchova a tedy z toho plynoucí vzorec sexuálního chování, který především vyloučí jakékoliv násilí či překonání odporu ženy s oním pověstným či spíše zlopověstným vysvětlením, že odpor byl vnímán jako předstíraný, aby se neřeklo. Je věcí jiného oboru, aby posoudil, na kolik ještě dnes ženy vůbec odpor předstírají či to lze u nich předpokládat, z mého pohledu je podstatné to, že drobné oděrky a podlitiny způsobené při překonávání odporu jsou zcela stejné v případě, kdy šlo o odpor vážně míněný jako v případě, kdy snad mělo jít o odpor předstíraný. Tedy žena, která takováto drobná zranění utrpěla má, rozhodne-li se proto, dost závažný důkaz pro tvrzení, že například pohlavního styku bylo dosaženo přes její odpor. Tedy v okamžiku, kdy jen chvilkově a s nepříliš velkou intenzitou dá žena na vědomí, že nesouhlasí s pokračováním v intimitách, musí naprosto automaticky nastoupit respektování tohoto odporu, a to i kdyby měl být vnímán jako předstíraný. Zvlášť to platí o situacích, kdy ke sblížení došlo pod vlivem alkoholu, případně jde o osoby, které se seznámily právě v průběhu předcházející akce a nebo se znají jen povrchně – společensky. Ale současně připouštím, že pravděpodobnost nabytí takovéhoto sebekontroly není asi příliš velká. 

Z hlediska potenciálního pachatele sexuálního obtěžování  je prevence poměrně jednoduchá. Prostě se vystříhat čemukoliv, co má jakýkoliv charakter intimity, vulgarit apod. Z hlediska zaměstnavatele pak je prevencí věnování pozornosti k tomu, zda na pracovišti nedochází ke konverzaci s tímto obsahem a takovouto komunikaci nepřipustit.  

Závěrem pak už lze jen konstatovat, že relevantní formy sexuálního chování, případně chování, které mohou být jako sexuální vnímány, lze do značné míry předvídat, popsat a tedy i stanovit jakési zásady jak se vyhnout zcela či alespoň s velkou pravděpodobností rizikům z takového chování plynoucích. Leč sexuální chování je něco dost odlišného například od provozu na pozemních komunikacích, který jehož pravidla jsou dost podrobně stanovena a jejich smyslem je také eliminovat rizika s tímto provozem spojená. Dokonce je jejich znalost podmínkou získání řidičského oprávnění. Něco podobného v oblasti sexuálního chování pochopitelně nepřichází v úvahu. Uvážíme-li ke kolika dopravním nehodám i přes zmíněnou právní regulaci dochází, nabízí se otázka, zda se vůbec ve vztahu k prevenci závadného sexuálního chování o něco vůbec pokoušet. Podle mého názoru zcela určitě. S opileckými sexuálními eskapádami se nejspíš mnoho dělat nedá, alespoň ne v nějaké kratším časovém rozměru. Ale například prevence sexuálního obtěžování na pracovišti anebo prevence nepravdivých obvinění ze sexuálního obtěžování může být velmi efektivní. A v každém případě je nezbytná.