Neuronální základy morálního rozhodování

03.03.2010 20:34

František Koukolík                                                                                                                

Oddělení patologie a molekulární medicíny Fakultní Thomayerovy nemocnice s poliklinikou v Praze-Krči
Vedoucí  prim MUDr František Koukolík DrSc    
                       

 - Neuronal basis of moral decision -

 

Souhrn

Do zcela nedávné doby byla problematika morálního rozhodování doménou morálních filosofů a psychologů. Přibližně 2500 let vývoje formulovalo v západním kulturním okruhu různé podoby deontologické a utilitaristické morální teorie.  Přesnější pochopení těchto složitých otázek změnilo zavedení funkčních zobrazovacích metod umožňujících sledovat činnost mozku v průběhu morálního rozhodování.  „Morální mozek“  tvoří souhra afektivních a  kognitivních neuronálních sítí velkého rozsahu, jejichž činnost se může dostat do rozporu.
 

Klíčová slova

Morální rozhodování  - „morální mozek“
 

Summary

The moral decisision was domain of moral philosophy and psychology until recently. About 2500 years of  intellectual development formulated  several variants of deontologic and utilitaristic moral theories. Contemporary functional imaging of the brain afforded more exact comprehension of these complicated problems. This review is a brief summary of experiments  coming out from moral dilemmas. The so called „moral brain“ is an interplay of  large scale affective and cognitive neuronal networks whose  functions may be mutually opposing.
 

Key words

Moral decision – „moral brain“ 
 

Úvod

Do zcela nedávné doby byla problematika morálního rozhodování doménou morálních filosofů a psychologů. Přibližně 2500 let vývoje formulovalo v západním kulturním okruhu různé podoby deontologické a utilitaristické etiky. 
Představitelem deontologické morální teorie podle níž je morální chování apriorní povinností je Immanuel Kant (1724-1804). Jádro deontologické etiky shrnul ve třech větách proslulého kategorického imperativu: Jednej tak, jakoby se zásada tvého jednání a tvá vůle měly stát  všeobecným přírodním zákonem. Jednej tak, aby tvá vůle mohla považovat sama sebe   za všeobecně zákonodárnou. Jednej tak, aby ses choval  k lidství  jak v osobě své,  tak v osobě druhého člověka jako k účelu, nikdy jako k prostředku.
Vůdčími postavami utilitaristické etiky tvrdící, že morální chování je takové, které přináší největší dosažitelné štěstí největšímu možnému počtu lidí, přičemž štěstí je slast nebo nepřítomnost strasti,  jsou Jeremy Bentham (1748- 1832) a  John Stuart Mill (1806-1873). 
Střety mezi zastánci deontologické a utilitaristické etiky nejsou pouhou doménou morálních filosofů. Přenášejí se, aniž si to plně uvědomujeme, do každodenního života, včetně lékařské praxe. 
Klasické neurologické i neuropsychiatrické studie doložené neuropatologicky ukázaly na vztah poruch morálního chování k poškození zejména ventromediální prefrontální kůry (obr. 1A,B; přehled Koukolík 2002; 2006).
 
(obr. 1A, B)
 
Přesnější pochopení těchto složitých otázek změnilo zavedení funkčních zobrazovacích metod. Umožnily nahlédnout do činnosti mozku v průběhu experimentálních morálních rozhodnutí. Přinášejí tím modelovou představu o neuronální povaze jednoho ze základních rozměrů lidství.
 

Porovnání činnosti mozku při zpracovávání základních a morálních emocí

Činnost mozku při zpracovávání základních a morálních emocí byla zkoumána  experimentem (Moll et al., 2002 A)  v jehož průběhu si zdraví dobrovolníci prohlíželi obrázky, které 1. měly emočně výrazný morální obsah, například chudé děti opuštěné na ulici, válečné scény, 2. znázorňovaly odpudivé, nicméně non-morální skutečnosti, například nebezpečná zvířata, poškozená  lidská těla, 3. obrázky s příjemným obsahem na nichž byli lidé a krajiny, 4. „zajímavé obrázky“,  například surrealistické, 5. emočně neutrální obrázky například lidí a krajin, 6. obrázky se zmateným, zpřeházeným obsahem.
Porovnání aktivity mozku při zpracovávání obrázků s morálním obsahem  a zpracovávání obrázků s nepříjemným non-morálním obsahem dokazuje, že morální podněty výrazně aktivují síť tvořenou pravostrannou vnitřní očnicovou kůrou, kůru pravostranného čelního závitu a kůru pravostranné rýhy mezi horním a středním spánkovým závitem.
Non-morální odpudivé obrázky aktivují síť aktivovanou hnusem a strachem. V porovnání s odlišnou zátěží se specificky aktivovala kůra přední části pravé insuly a pravého středního čelního závitu (Moll et al., 2005).
Moll  et al. (2002 A ) rovněž porovnali činnost mozku při zátěži jednoduchými morálními výroky s jeho činností při non-morálních výrocích se sociálním obsahem z nichž některé probouzejí hnus („olizoval špinavý záchod“,  „těhotné ženy často zvracejí.“). Zátěž morálními výroky uvádí do vyšší aktivity levou vnitřní očnicovou kůru, zatímco zátěž non-morálními / sociálními výroky uvádí do vyšší činnosti levou zevní očnicovou kůru  a  levou amygdalu.  Další studie (Moll et al., 2002B) užila obrázky s morálním obsahem, například fyzický útok,  chudé opuštěné děti a obrázky bez tohoto obsahu.  Proměny činnosti mozku při morální zátěži byly podobné jako v předchozím případě. 
Porovnání činnosti mozku dané pozorováním lidských tváří, které byly na obrázcích, s činností mozku podmíněnou morálními podněty ukázalo, že morální podněty více aktivují vnitřní očnicovou kůru a střední čelní závit ( Brodmanova mapa, obr. 2A,B;  BA 10, BA 11), dolní čelní závit (BA 45), přední spánkovou kůru (BA 21, BA 38), kůru zadní části rýhy mezi horním a středním spánkovým závitem (sulcus temporalis superior, BA 21, BA 39) a obě amygdaly. Aktivitu mozku při zpracovávání morálních podnětů nelze vysvětlit  jen emočním nábojem nebo zrakovým nabuzením podmíněným pozorováním tváří: existuje tedy síť, která zpracovává morální podněty víc než jiné podněty 
(obr. 2A)
(obr. 2B)
 
Morální emoce se od emocí základních odlišují tím, že jsou interpersonální. Proto morální emoce sdílejí neuronální sítě s mentalizací a dalšími sociálními podněty.
Experiment je kromě jiného další důkaz aktivity ventrální a mediální prefrontální kůry při rozhodování ve vztahu k odměně a trestu, stejně jako zpracovávání empatických a morálních  soudů. 
 

Osobní a neosobní morální soudy

Následné práce začaly rozlišovat domény uvnitř informace s morálním obsahem na morální soudy osobní a neosobní. (Greene et al.;2001) 
V průběhu experimentů zkoumajících neuronální podklady morálního rozhodování totiž bývají modelem etická dilemata. 
Představte si železniční trať ve tvaru písmene Y. Na jednom rameni pracuje pět dělníků, na druhém pracuje dělník jeden. Nikdo z nich netuší, že se po rovném rameni rychle blíží nekontrolovatelná drezína. U rozvětvení trati je výhybka. Vaší povinností je výhybku přehodit. Přehodíte-li ji na jedno rameno zahyne pět lidí, přehodíte-li ji na rameno druhé. Zahyne jeden člověk. Většina lidí, kteří byli dotázáni odpovídá, že by přehodili výhybku tak, aby zahynul jeden člověk.
Nyní si představte stejné dilema v odlišném uspořádání. Trať je nevětvená, pracuje na ní pět nic netušících dělníků. Po trati se řítí nekontrolovatelná drezína. Nad tratí je vysunutý můstek, Dolů se dívá nic netušící statný člověk. Jestliže ho shodíte dolů, zahyne, ale jeho tělo zastaví drezínu. Tím byste zachránili pět životů.  Většina lidí odpoví, že by tohoto činu nebyli schopni., přestože výsledek je stejný jako v předchozím případě. 
 

Dva systémy zpracovávání morální informace

Greene et al. (2001) tento paradox teoreticky vysvětlili existencí dvou systémů zpracovávání morální informace. 
První systém  je doménově specifický,  emoční a sociální systém, jenž je evoluční dědictví získané od primátů. 
Druhý systém je doménově neutrální systém abstraktního uvažování, který jsou lidé schopni užít ve všech možných směrech, včetně tvorby morálních soudů.
Lidské morální uvažování je pak podmíněno souhrou činnosti obou systémů.  Greene et al. (2001) na základě této úvahy rozlišili osobní a neosobní narušení morálního chování a  osobní a neosobní morální soudy. 
Narušení morálního chování je osobní tehdy, jestliže pravděpodobně způsobí:
a) vážnou tělesnou újmu, b) konkrétnímu člověku, c) tím způsobem, že poškození není důsledkem  odklonění existující hrozby na někoho jiného.  Jestliže tato kritéria naplněna nejsou, je narušení morálního chování neosobní.  Aktivita mozku v průběhu emočních morální soudů byla od emočních non-morálních soudů odlišena pokusem v jehož průběhu zdraví dobrovolníci četli jednoduché neutrální výroky ( příklad: „Starší lidé v noci více spí“), non-morální nepříjemné výroky ( „Lízal špinavý záchod“), morální výroky („Soudce  odsoudil nevinného člověka“) a výroky, které nemají smysl. 
Emoční výroky s morálním obsahem aktivovaly neuronální síť tvořenou  v levé hemisféře vnitřní očnicovou kůrou,  dále kůrou pólu spánkového laloku a kůrou rýhy mezi horním a středním spánkovým závitem. 
Výroky s emočním non-morálním obsahem aktivovaly odlišnou síť: tvořila ji levá amygdala, zevní očnicové závity a gyrus lingualis oboustranně.
Morální a non-morální výroky s emočním obsahem tudíž aktivují odlišné neuronální sítě. Vnitřní a zevní oblast očnicové kůry se tudíž podílí na sociálním chování.
Experimenty Greeneovy skupiny ( Greene a Haidt, 2002) byly o dva roky později zopakovány a rozšířeny o dvě další úrovně analýzy (Greene et al., 2004).
Zopakován tedy byl experiment porovnávající aktivitu mozku při osobním morálním soudu (dilema můstku na tratí) s jeho aktivitou při ne-osobním morálním soudu (dilema výhybky).
Následovala další úroveň analýzy označená jako analýza 1, v jejímž průběhu byla porovnána aktivita mozku při osobním morálním rozhodování považovaném za snadné (dilema infanticidy v jehož průběhu se mladistvá těhotná matka v intolerantní společnosti rozhoduje zda ukončit nebo neukončit těhotenství) s aktivitou mozku při osobním  rozhodování považovaném za nesnadné (dilema plačícího dítěte: ve sklepě vesnice obsazované nepřátelskými vojáky, kteří mají rozkaz zabít kohokoli najdou, se skrývá lidská skupina. Členem skupiny je matka s malým dítětem, které se rozpláče. Zabije matka své dítě, aby jeho pláč nepřilákal vojáky?)
V další úrovni analýzy označované jako analýza 2 bylo porovnána aktivita mozku lidí rozhodujících při osobním nesnadném rozhodování utilitárně (zabití plačícího dítěte je přiměřené, zachrání život celé skupině) a ne-utilitárně ( zabití plačícího dítěte je nepřiměřené). 
Zopakování prvního  experimentu potvrdilo původní výsledky: 
Osobní morální dilema (můstek nad tratí) zvýšilo činnost oblastí, které zpracovávají emoční a sociální informace (vnitřní prefrontální kůry  (BA 9, BA 10), zadní cingulární kůry a precuneu (BA 31, BA 7), dolního temenního laloku a STS (BA 39).
Neosobní morální dilema (výhybka) aktivovalo „kognitivní“ mozkové oblasti: pravostrannou zevní prefrontální kůru (BA 46), oboustranně dolní části temenního laloku (BA 40).
Porovnání aktivity mozku v průběhu řešení osobního morálního dilematu označovaného za snadné s aktivitou mozku při řešení osobního dilematu označeného jako nesnadné doložilo vyšší oboustrannou aktivitu předních částí  zevní prefrontální kůry (BA 10, BA 46) a dolních částí temenní kůry (BA 40, BA 39) při řešení nesnadného dilematu, které současně zvýšilo činnost přední i zadní části cingulární kůry (BA 23, BA 31). 
Porovnání aktivity mozku při utilitárním řešení osobního morálního dilematu s řešením neutilitárním dokázalo zvýšenou činnosti předních částí zevní prefrontální kůry (BA 10) a dolní části pravého temenního laloku (BA40) v případě utilitárního řešení, které dále doprovázela zvýšená aktivita přední oblasti zadní části gyrus cinguli (BA 23, BA 31) stejně jako v předchozím případě.
Porovnají-li se výsledky zobrazovacích metod s délkou doby, kterou vyšetřovaní lidé potřebují k rozhodnutí – roste úměrně obtížnosti rozhodnutí –, pak je zřejmé, že řešení nesnadných dilemat typu dítě plačící ve sklepě uvádí do konfliktu sociální emoční odpovědi zakazující narušení morálních pravidel s „kognitivní“ odpověďmi, které ji v určité souvislosti schvalují. Aktivita předních části gyrus cinguli, které se podílejí na řešení konfliktních situací, této teorii odpovídá.
Procesy soutěžící se sociální a emoční odpovědí při řešení nesnadného osobního morálního dilematu se opírají o abstraktní uvažování a kognitivní kontrolu, čemuž odpovídá zvýšená činnost předních částí zevní prefrontální kůry, dále kůry dolních částí temenních laloků a kůry předních oblastí zadní části gyrus cinguli (BA 23, BA 31). 
 

Morální soudy a rozumová úvaha

Míru, s níž morální soudy závisí na rozumové úvaze, která se opírá o  jasně formulované principy, zkoumal na modelu výše zmíněného dvojího efektu (morálně závažnější je zdůvodnit poškození zamýšlené jako výsledek nebo jako prostředek, než zdůvodnit poškození, které bylo známé, nicméně nezamýšlené) experiment s přibližně 5000  návštěvníky webové stránky, která testovala morální cítění. Návštěvníci  vyplnili test v době od září 2003 do ledna 2004 ( Hauser et al., 2007).  
Návštěvníci pocházeli ze 120 států. Test obsahoval 19 scénářů rozdělených do čtyř skupin. Tři skupiny byla morální dilemata, zbývající scénář byl kontrolní. Každé dilema umožňovalo volbu mezi akcí a non-akcí. Obě volby znamenaly záchranu i ztrátu lidských životů.
Přestože jde o vysoce výběrový vzorek ( například převažují anglicky mluvící národy, vzorek nezahrnuje kontrolní populaci, která neodpověděla), jsou výsledky zajímavé: 
1 bez ohledu na věk, pohlaví, úroveň vzdělání, etnický původ, náboženskou   příslušnost a národnost lidé morální rozhodují podle principu dvojího efektu: morálně horší je promyšlené než nezáměrné, přestože předem známé poškození. 
2 pravděpodobně ještě zajímavější je, že naprostá většina účastníků experimentu  
nedokázala své rozhodnutí zdůvodnit. Z toho plyne, že morální rozhodování na základě principu dvojího efektu není přístupné vědomé pozornosti, je tedy implicitní. 
Dvojí disociace je postup při němž se funkce dvou korových oblastí ověřuje dvěma druhy behaviorálního testu. Výsledky každého testu ovlivňuje poškození jedné oblasti, zatímco poškození oblasti druhé je neovlivňuje. Například pacient A. má poškozenou sluchovou, nikoli zrakovou paměť. Pacient B. má poškozenou zrakovou, nikoli sluchovou paměť. Porovnání nálezu v mozku pacienta A. a B získaného zobrazovacími metodami a/nebo neuropatologicky umožňuje soudit na lokalizaci funkce v mozku s vědomí, že nejde o „centra“, ale o úzké profily informačního toku v neuronálních sítích.
Pacienti se získaným poškozením ventromediální prefrontální kůry (nejčastěji se do této oblasti zahrnují BA 11, BA 25, ventrální BA 24, BA 33 a BA 32) mohou řešit morální dilemata teoreticky bezchybně, nicméně v běžném životě mají s morálním chováním velké obtíže.  Vyšetření  skupiny těchto nemocných dokládá, že snadněji a rychleji než lidé zdraví řeší osobní morální dilemata bez ohledu na zřejmé narušení morálních norem. Ne-osobní morální dilemata a non-morální dilemata řeší podobně jako lidé zdraví (Ciaramelli et al., 2007).  Naproti tomu poškození ventromediální prefrontální kůry  v raném dětství poškozuje jak morální chování tak morální uvažování. Z toho plyne význam těchto korových oblastí pro morální učení.
Vyšetřování pacientů s oboustranně poškozenou přední vnitřní prefrontální kůrou prokazuje, že se u těchto pacientů zvyšuje míra „utilitárních“ osobních morálních rozhodnutí (například oběti jednoho života za záchranu pěti životů). Ostatní morální dilemata řeší tito pacienti stejně jako lidé zdraví (Koenigs et al., 2007).  Ze skupiny šesti pacientů, kteří měli poškozenou ventromediální prefrontální kůru mělo pět nemocných poškozenou  BA 10.  Část frontální polární kůry měli poškozenou čtyři. Frontální polární kůra se od ventromediální prefrontální kůry  odlišuje cytoarchitektonicky, zapojením, funkcí i změnami chování po poškození. 
„Utilitárnější“ rozhodnutí pacientů s poškozenou  ventromediální prefrontální kůrou  nelze vysvětlit emoční otužeností, protože tito pacienti v průběhu ekonomické hry Konec smlouvání častěji než kontrolní pacienti odmítali ekonomicky racionální, ale nefér nabídku, jednali tedy afektivně.
„Utilitárnější“ rozhodnutí nelze  vysvětlit dobře vysvětlit ani vzájemným soutěžením kognitivní a sociálně emotivní sítě . Podle této teorie odpovídá za racionální, utilitární rozhodnutí kognitivní síť jejímž těžištěm je zevní prefrontální kůra, zatímco za non-utilitární rozhodnutí síť jejímž těžištěm je mediální prefrontální kůra. Platnost teorie by doložila dvojí disociace: výběrové poškození zevní prefrontální kůry nebo zevní  polární frontální kůry zvyšuje podíl emočních osobních morálních rozhodnutí. Je tedy možné, že  se na rozhodnutích tohoto typu podílí interakce ventromediální prefrontální kůry a dorsolaterální prefrontální kůry (Moll, de Oliveira-Souza, 2007).
Dvojí disociace však nově doložena byla. Jakmile se v průběhu testování zvýší kognitivní zátěž, tedy zátěž zevní prefrontální kůry, míra utilitárního rozhodování se snižuje. Projevuje se to prodlužováním reakční doby při utilitárním rozhodování, zatímco se reakční doba při ne-utilitárních rozhodnutích neprodlužuje (Greene et al., 2004).
 

Ovlivnění morálního rozhodování negativními emocemi

Ovlivnění morálního rozhodování negativními emocemi uvádějí dvě studie  (Moll, et al. 2005; Harenski a Hamann, 2006).
Dobrovolníkům byly předloženy položky probouzející pocit hnusu z oblasti potravy, lidských a zvířecích tělesných výměsků, špatné hygieny, sexuálního chování, narušení tělesného povrchu například výhřez vnitřních orgánů, smrti a rozkladu a z oblasti mezilidských vztahů, které u některých lidí mohou rovněž probudit pocit hnusu, například onemocnění a morální poskvrnění. 
V experimentu byly užity výroky probouzející non-morální hnus (např. „spatřil jste kočku požírající vlastní exkrementy“), morálně zabarvený hnus („bratr vám řekl, že studentovi nacpali kameny do břicha, když ještě žil“ a podněty neutrální („v neděli jste odjel rychle na venkov abyste stihl oběd s manželkou“).
Aktivitu mozku probuzenou těmito podněty zaznamenávala funkční magnetická resonance.  Vyšetřovaní lidé poté přiřadili každému podnětu jednu základní a jednu morální emoci z nabídky šesti základních a sedmi morálních emocí v porovnání s neutrálním stavem. Základními emocemi byly štěstí, strach, hnus, hněv, překvapení a smutek. Morálními emocemi byly soucit, pocit viny, obdiv, zahanbení nebo rozpaky, vděčnost, rozhořčení a opovržení.
Výsledky říkají, že emoční podněty dané psanými výroky mohou probouzet čistý hnus, jenž může, ale nemusí být spjat s morálním rozhořčením. Pocitu čistého hnusu a pocit hnusu spjatého s morálním rozhořčení odpovídá změna činnosti neuronálních sítí s těžištěm v čelních a spánkových lalocích včetně limbického systému. 
Oba typy sítí se do značné míry překrývají, existují však zřejmé rozdíly v aktivitě některých oblastí čelních a spánkových laloků. Společná aktivita obou typů sítí je zřejmá ve vnitřní i zevní části očnicové kůry. Při prožívání morálně zabarveného hnusu se více aktivovaly přední části očnicové kůry, levostranná piriformní kůra (BA 34) , přední části horních čelních závitů a přední části pravého spánkového závitu. Kromě toho byly zjištěny rozdíly aktivace mezi ženami a muži. Morální rozhořčení aktivovalo u žen víc než u mužů ventrální striatum, čelní polární a týlní kůru.  Čistý non-morální hnus odpovídal u mužů více než u žen činnosti dvou oblastí zadní očnicové kůry a předpokladu snížení statistického prahu vnímání. 
 

Nevědomé morální emoce

Při vyšetřování automatických, nevědomých morálních reakcí byl užit test implicitních asociací. (Luo et al. 2006). V průběhu tohoto testu se zjišťuje míra s níž se dva cílové pojmy, například květina a hmyz, spojují se dvěma atributy, například dobrý, špatný.  Test měří dobu, za kterou vyšetřovaná osoba odpovídá, neboli reakční čas. Jestliže je cílový pojem, například květina v páru s asociovanou vlastností, například „dobrá“, pak je doba, za kterou vyšetřovaná osoba odpoví, čili její reakční čas,  kratší, než je doba, za kterou odpovídá v případě, že je cílový pojem v páru s vlastností, k níž asociace není. 
Účastníci experimentu se dívali na obrázky znázorňující legální a ilegální činy s vysokou a nižší závažností. Ilegální čin s vysokou mírou závažnosti byl například násilí mezi osobami, týž čin s nižší mírou závažnosti byl například vandalismus. Cílový pojem, například ilegalita byl spojen jednak s odpovídající asociací („špatná“),  jednak s neodpovídající asociací („dobrá“). 
Podle očekávání byla reakční doba vyšetřovaných lidí při prezentaci odpovídajících asociací kratší než při prezentaci asociací neodpovídajících. Implicitní (automatický) morální postoj byl měřeno fMR funkcí intenzity podnětu a zvyšoval činnost pravé amygdaly a přední vnitřní očnicové kůry. Porovnání činnosti mozku při prezentaci neodpovídajících asociací s jeho činností při prezentaci asociací odpovídajících zvýšil činnost pravé přední zevní prefrontální kůry (BA 47), levé subgenuální cingulární kůry (BA 25), premotorické kůry oboustranně (BA 6) a levého nc. caudatus.
Individuální automatické morální postoje tedy odpovídají činnost sítě tvořené amygdalou a vnitřní očnicovou kůrou. Aktivita sítě je úměrná míře citového náboje podnětu, ta je na oplátku podmíněna předchozím učením. Emoční náboj podnětu je informace týkající se „špatnosti“ činu. Poškození vnitřní očnicové kůry poškodí efekt implicitních asociací.
 

Morální sensitivita

Většina dosavadních teoretických i experimentálních prací se soustředila na morální soudy. Jejich předpokladem je  morální sensitivita, to je schopnost vyhmátnout a hodnotit problémy jako morální. Robertson et al. (2007) užili modifikované scénáře morálního, non-morálního a kontrolního rozhodování v průběhu běžného pracovního dne marketingového analytika. Součástmi scénářů byly výroky týkající se marketingové strategie, taktiky, lidské péče a schopnosti rozlišovat správné a nesprávné jednání neboli férovost. Sensitivita vůči morální problematice se v obrazu fMR projevila aktivizací mediální polární prefrontální kůry, horní oblasti zadní části gyrus cinguli a zadní části kůry rýhy mezi horním a středním spánkovým závitem BA 22). Z topografie této sítě plyne, že morální sensitivita má vztah k jáství, vybavování z autobiografické paměti a schopnosti tvořit sociální perspektivu. Rozlišování morální stránky správného a nesprávného jednání ve vyšší míře aktivuje kůru levého sulcus intraparietalis. Rozlišování morální stránky péče o druhé lidi aktivuje činnost spodní oblasti zadní  cingulární kůry, ventromediální i dorsolaterální prefrontální kůru a thalamus.
 

Morální kompetence

Stejně významná jako je individuální morální sensitivita, je morální kompetence, schopnost na základě morálních principů jednat. Prehn a kol. (2008) porovnali činnost mozku skupiny žen v průběhu morálních soudů a při rozhodování o správnosti nebo nesprávnosti gramatických pravidel. Experiment užil jen ženy, protože ženské a mužské mozky zpracovávají některé stránky kognitivních a afektivních informací odlišně.  Dobrovolnice rozhodovaly, zda je čtený výrok správný.  Socionormativní („morální“)  výroky byly bez gramatických chyb, „gramatické“ výroky neobsahovaly morální informace.  Morální kompetence žen byla hodnocena na základě způsobu, jímž účastnice  řešily morální dilemata, buď jako vysoká, nebo jako nízká.
Ženy s nižší mírou morální kompetence aktivovaly v průběhu morálních soudů levou ventromediální prefrontální kůru a zadní část levého sulcus temporalis superior ve větším míře než účastnice s vysokou mírou morální kompetence. Skóre morální kompetence byla při porovnání s gramatickou kompetencí nepřímo úměrná aktivitě pravostranné dorsolaterální prefrontální kůry. 
  

Genderové rozdíly

V průběhu velmi zajímavého experimentu (Singer a kol., 2004) byla zkoumána činnost mozku dobrovolníků, kteří se dívali na lidské tváře v průběhu následných kol ekonomické hry Vězňovo dilema. Dobrovolníci určovali zda se dívají na tvář mužskou nebo ženskou. Oby druhy tváří přitom byly dobrovolníků představeny jako tváře lidí, kteří hrají fér, nebo spolupracují, nebo tváře lidí, kteří hrají nefér, patří tedy podrazákům.  Morální odpovědnost pozorovaných tváří přitom experimentátoři proměňovali tím, že pozorovatelům sdělili, která tvář podráží záměrně neboli úmyslně, a která tvář to dělá neúmyslně. 
Činnost mozku dobrovolníků sledovaná funkční magnetickou resonancí, stejně jako behaviorální informace sdělované pokusnými osobami (pozorovaná tvář budí pocit důvěry nebo naopak) dokázaly jak je pro lidské vztahy důležitá slušnost, četnost, poctivost a upřímnost („fairness“). 
Obličeje lidí, kteří záměrně spolupracovali, probouzely v porovnání s neutrálními obličeji, vyšší činnost levé amygdaly, oboustranně pak kůry insuly, gyrus fusiformis (vyšší zrakové korové oblasti), rýhy mezi horním a středním spánkovým závitem   i systému odměny. 
Rychlé učení morálního statusu pozorované tváře tedy mění činnost systému sociálního poznávání. 
  

Konsekvencionalismus, doktrína učinit a umožnit, doktrína dvojího efektu

Činnost mozku při zpracovávání morálních a non-morálních informací vycházejících z teorií morální filosofie označovaných jako
1 konsekvencionalismus, 
2 doktrína učinit a umožnit 
3 doktrína dvojího efektu,
vyšetřil nový experiment (Borg et al., 2006) jenž rovněž užil fMR.
Konsekvencionalismus je teorie tvrdící, že morálně jsme povinni dělat to, co má nejlepší důsledky (Sinnott-Armstrong, 2003), jde tedy o utilitaristické učení.
Opakem tohoto učení jsou dvě deontologické doktríny: 
Doktrína učinit nebo umožnit (doctrine of doing and allowing) tvrdí, že morálně horší je poškozovat než poškození umožnit. Morálně špatné je tudíž někoho zabít za okolností, kde by nebylo morálně špatné nechat někoho zemřít proto, že jsme se nepokusili o jeho záchranu (Howard-Snyder,  2002).  Přehození výhybky na jednu kolej je podle tohoto principu morálně špatné, neboť je o akci, jejímž výsledkem je smrt, a lze ji tedy považovat za zabití, zatímco morálně špatné není nechat někoho utonout proto, abychom dokázali zachránit pět jiných lidí.
Naproti tomu doktrína dvojího efektu má zato, že morálně závažnější je zdůvodnit poškození zamýšlené jako výsledek nebo jako prostředek, než zdůvodnit poškození, které bylo známé, nicméně nezamýšlené. Je tedy někdy morálně špatné zamýšlet něčí smrt coby prostředek, zatímco morálně špatné není způsobit touž smrt jako nezamýšlený vedlejší důsledek (McIntyre, 2004). 
Proměnné veličiny užité experimentem byly morálka, typ, prostředky a jazyk. Proměnná veličina morálka užila morální scénáře popisující škody způsobené lidem a non-morální scénáře, které popisovaly škody způsobené předmětům, jež měly nějako osobní hodnotu.
Proměnná veličina typ užila scénář „početní konsekvence“ porovnávající činy v jejichž důsledku by byl poškozen menší počet lidí nebo předmětů s činy v jejich důsledku by byl poškozen jejich větší počet.  Dále byl užit scénář „učinit nebo umožnit“ porovnávající akce v jejichž průběhu by byly poškozeny osoby nebo předměty v porovnání s nečinností nebo jinými činy, které by poškození osob nebo předmětů umožnily. Činnost  mozku v průběhu těchto dvou  typů scénáře byla rovněž porovnána.
Proměnná veličina prostředky užila scénáře akcí v jejich průběhu byly záměrně užity osoby nebo předměty jako prostředky zachraňující jiné osoby nebo předměty (což odpovídá doktríně dvojího efektu) a porovnala je s ovlivněním mozku daným scénáři při nichž byly způsobeny nezamýšlené, nicméně předvídatelné škody lidem nebo předmětů, ve jménu záchrany jiných lidí nebo předmětů.
Poslední proměnnou veličinou byl jazyk. Scénáře užívaly buď barvitý jazyk plný představ, nebo jazyk suše věcný.
Příklad scénáře užívajícího proměnné veličiny morálka/akce/bez záměru/prostý jazyk:
Jste zavřený/á  v místnosti a stojíte před jednosměrným zrcadlem. Vidíte stroj věznící šest lidí, tři vpravo, tři vlevo. Signál na zemi oznamuje, že neučiníte-li během 10 sekund nic, budou zastřeleni tři lidé vlevo, tři vpravo budou žít. Jestliže stisknete tlačítko, které máte před sebou, budou zastřeleni tři lidé vpravo, lidé vlevo zůstanou na živu. Smrti, která jednu nebo druhou skupinu čeká, nemůžete zabránit. Je špatné stisknout tlačítko, takže budou zastřeleni tři lidé vpravo? Stiskl byste toto tlačítko? 
Výsledky experimentu ukázaly, že
1 morální scénáře obsahující volbu mezi kvantitativně různými důsledky aktivovaly stejné oblasti mozku jako non-morální scénáře,
2 morální scénáře při nichž vedly akce i nečinnost ke stejné míře poškození, aktivovaly v porovnání s analogickými non-morálními scénáři ve vyšší míře oblasti mozku spjaté s kognicí (například zevní prefrontální kůru BA 46) než oblasti mozku spjaté s emotivitou ( například očnicovou kůru a kůru spánkového pólu),
3 konflikt mezi chováním, které mělo umenšit poškození a upuštěním od poškozující akce, zvyšoval v porovnání s analogickým non-morálním scénářem činnost oblastí mozku spjaté s emotivitou ( například očnicovou kůru a kůru spánkového pólu). Aktivitu korových oblastí majících vztah ke kognici  (včetně gyrus angularis, to je BA 39, a horního čelního závitu) zvyšoval méně,
4 morální scénáře způsobující záměrné poškození v porovnání se scénáři působícími nezamýšlenou škodu opět více aktivovaly činnost oblastí mozku spjaté s emotivitou ( například očnicovou kůru a kůru spánkového pólu). Aktivitu korových oblastí majících vztah ke kognici  (včetně gyrus angularis a horního čelního závitu) zvyšovaly stejně jako v předchozím případě méně.
Z toho plyne, že různé druhy morálních soudů jsou projevy aktivity vzájemně rozlišitelných neuronálních sítí.
 

Závěr

Smyslem tohoto přehledu je informace o tom, že v mozku existují neuronální systémy velkého rozsahu, řešící morální problémy, nikoli  podrobnosti funkční anatomie morálního rozhodování. Další vývoj je rychle změní. Experimenty doložily existenci dvou evolučně podmíněných systémů morálního rozhodování, existenci genderových rozdílů při morálním rozhodování a povahu morální sensitivity a kompetence. 
Současný přehled o činnosti mozku v průběhu zátěže morálními a non-morálními úkoly je v tabulce:
 

Střední čelní závit, BA9, 10

Aktivace morálními  úlohami

Osobní a neosobní morální soudy  při porovnání s non-morálními soudy; jednoduché morální soudy; sledování obrázků s morálním obsahem; soudy rozhodující o odpuštění

Aktivace non-morálními úlohami

Přisuzování záměru pohyblivým tvarům a kresleným postavám; mentalizace - příběhy a postavy;

Poškození způsobí poruchy sociálního chování

Porucha praktických úsudků. Reaktivní agrese. Při vývojové poškození snížená míra empatie a sociálního poznávání

Pravděpodobná funkce

Integrace emocí zejména do vědomého  rozhodování a plánování; mentalizace

Zadní část gyrus cinguli, precuneus, retrosplenická kůra (BA 31, 7)

Aktivace morálními  úlohami

Osobní morální soudy, neosobní morální soudy ve vztahu k osobním, jednoduché morální soudy, rozhodnutí odpustit, obrázky s morálním obsahem

Aktivace non-morálními úlohami

Poslech citově působivých autobiografických episod, poslech příběhů s mentalizací,  obrázky s mentalizací, známé tváře,  tváře s výrazem smutku, tváře s výrazem hnusu,video s hady, video s bojem, představa boje, video s vloupáním, u mužů vybavování smutných vzpomínek, rozlišování neutrálních slov od slov se záporným obsahem, emoční plánování, vybavování šťastných autobiografických epizod, páry slov jejichž obsah si lze představit, „klid“

Poškození způsobí poruchy sociálního chování

Poškozené znovupoznávání tváří, Capgrasův syndrom?

Pravděpodobná funkce

Integrace emocí, zrakových představ (precuneus), paměť zvláště souvislého vyprávěni se sociálním obsahem

Rýha mezi horním a středním spánkovým závitem, dolní část temenního laloku (BA 39)

Aktivace morálním úlohami

Osobní morální soudy, jednoduché morální soudy, obrázky s morální obsahem

Aktivace non-morálními úlohami

Biologické pohyby zvláště očí, tváří, rukou a těla, smutné tváře, šťastné, smutné a zhnusující filmové sekvence, obrázky s mentalizací, mentalizující příběhy, přisuzování záměru pohybujícím se tvarům, rozlišování neutrálních slov od slov s negativním obsahem, vybavování slovních párů jejichž obsah si lze představit, rozlišování

Poškození způsobí poruchy sociálního chování

Capgrasův syndrom?

Pravděpodobná funkce

Podpora reprezentace sociálně významných pohybů, reprezentace jáství

Očnicová a ventromediální čelní kůra (BA 10, 11)

Aktivace morálními  úlohami

Jednoduché morální soudy, obrázky s morálním obsahem

Aktivace non-morálními úlohami

Odměna a trest, vybavování osobních smutných vzpomínek, pohled na hněvivé tváře, slova s positivním významem, „klid“

Poškození způsobí poruchy sociálního chování

Chyby v jednoduchých praktických soudech, reaktivní agrese, ve vývojových případech snížená míra empatie a sociálního poznávání

Pravděpodobná funkce

Reprezentace hodnoty trest/odměna, tlumí chování, které by vedlo k získání neoprávněné výhody, mentalizace

Pól spánkového laloku

(BA 38)

Aktivace morálními  úlohami

Jednoduché morální soudy

Aktivace non-morálními úlohami

Příběhy s mentalizací, přisuzování záměru pohybujícím se tvarům  a postavám z kreslených obrázků, vybavování známých tváří a scén, poslech afektivně laděných autobiografických epizod,  prohlížení obrázků s emočním obsahem,  hněvivé a smutné tváře, sledování a paměťové vybavování šťastných a zhnusujících filmových sekvencí, vybavování smutných filmových sekvencí

Poškození způsobí poruchy sociálního chování

Porucha autobiografické paměti

Pravděpodobná funkce

Přiřazování afektivní složky ke zkušenosti a paměťovému záznamu

Amygdala

Aktivace morálními  úlohami

Obrázky s morálním obsahem

Aktivace non-morálními úlohami

Poznávání obrázků s emočním obsahem, sledování emočně působivé filmové sekvence, sledování tváří příslušníků odlišní rasy

Poškození způsobí poruchy sociálního chování

Poškození sociálního usuzování z tváří a pohybů

Pravděpodobná funkce

Rychlé vyhodnocení hodnoty odměny/trestu, rychlé odlišení zrakového positivního a negativního vjemu

Dorsolaterální prefrontální kůra

BA 9, 10, 46

Aktivace morálními  úlohami

Neosobní morální soudy

Aktivace non-morálními úlohami

Pracovní paměť a další kognitivní úlohy

Poškození způsobí poruchy sociálního chování

 

Pravděpodobná funkce

Pracovní paměť a další kognitivní úlohy

 
 
Závity a rýhy mezi závity mozku na zevní ploše hemisféry
 
 
Závity a rýhy mezi závity mozku při pohledu shora
 

Závity a rýhy mozku při pohledu ze spodní plochy

 

Literatura

1. Borg JS, Hynes C, Van Horn J, et al.: Consequences, action, and intention as factor in moral judgement: an fMR investigation. J Cognitive Neuroscience 2006;18:803-817

2. Ciaramelli E, Muccioli M, Ládavas E, et al.: Selective deficit in personál moral judgement following damage to ventromedial prefrontal cortex. Social Cognitive and Affective Neuroscience 2007;2:84-92

3. Greene J, Sommerville RB, Nystrom LE, et al: An fMRI investigation of emotional engagement in moral judgement. Science 2001;293:2105-2108

4. Greene J, Haidt J. How (and where) does moral judgement work? Trends in Congitive Neuroscience 2002;6:517-523

5. Greene JD, Nystrom, LE, Engell AD, et al. The neural bases of cognitive conflict and control in moral judgement. Neuron 2004;44:389-400

6. Harenski CL, Hamann S. Neural correlates of regulation negative emotions related to moral violations. NeuroImage 2006;30:313-324

7. Hauser M, Cushman F, Young L, et al.: A dissociation between moral judgement and justifications. Mind and Language 2007;22:1-21

8. Howard-Snyder, F. Doing vs. allowing harm. In E. N. Zalta (Ed.), 2002 The Stanford encyclopedia of philosophy. Viz: http://plato.stanford.edu/entries/doing-allowing

9. Koenigs M, Young L, Adolphs R, et al. Damage to the prefrontal cortex increases utilitarian moral judgements. Nature advance online publication 21 March 2007 doi:10.1038/nature05631

10. Koukolík F. Lidský mozek. Funkční systémy. Norma a poruchy. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Portál, Praha 2002, s. 314

11. Koukolík F. Sociální mozek. Karolinum, Praha 2006, s. 211

12. Luo Q, Nakic M, Wheatley T, et al. The neuronal basis of implicite moral attitude – an IAT study using event-related fMR. NeuroImage 2006;30:1449-1457

13. McIntyre A. Doctrine of Double Effect. In E. N. Zalta (Ed.), The Stanford encyclopedia of philosophy,2004. Viz: http://plato.stanford.edu/entries/double-effect/

14. Moll J, Oliveira-Souza de R, Bramati IE et al. Functional networks in emotional moral and nonmoral social judgments. NeuroImage 2002 B ;16:696-703

15. Moll J, Oliveira-Souza de R, Eslinger PJ, et al. The neural correlates of moral sensitivity. A functional magnetic resonance Investigation of basic and moral emotions. J Neurosci 2002 A ;22:2730-2736

16. Moll J, Oliveira-Souza de R, Moll FT, et al.: The moral affilitation of disgust. A functional MRI study. Cog Behav Neurol 2005;18:68-78

17. Moll J, de Oliveira-Souza R. Moral judgments, emotions, and the utilitarian brain. Trends in Cognitive Sciences 2007;11:319–321

18. Prehn K, Wartenburger I, Mériau K., et al. Individual differences in moral judgement competence influences neural correlates of socio-normative judgments. Social and Affective Neuroscience 2008;3:33-46

  

Kontakt

Telefon: +420 6108 2340

—————

Zpět


Diskusní téma: Neuronální základy morálního rozhodování

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.