Existuje bisexualita?

Weiss P. (1), Janáčková L. (2)                                

(1) Sexuologický ústav VFN a 1.LF UK v Praze, přednosta doc.MUDr.Jaroslav Zvěřina,CSc.

(2) Oddělení somatopsychiky VFN v Praze, vedoucí PhDr. Dr.phil. Laura Janáčková, CSc.

Souhrn

Autoři polemizují s koncepcí bisexualita a tzv. bisexuály považují v naprosté většině za ego-dystonní homosexuály. V závěru své práce uvádějí kriteria jednoznačného určení sexuální orientace (pozorovatelné chování, obsah masturbačních fantazií, obsah orgastických snů a citová preference).

 Klíčová slova

homosexualita, bisexualita, orientace, chování

Abstract

Sexual orientation is whole life and unchangeble preference. Homosexual orientation is not a psychopathological diagnosis anymore. The term bisexuality does not label the orientation (the inner dispozition), but means a certain behavior (sexual contacts with both sexes). The vast majority of those who come to sexological departments with the “bisexual” orientation are ego-dystonic homosexuals.

Key words

homosexuality, bisexuality, orientation, behavior

Podle sexuologa Iva Procházky sexuální orientací rozumíme celoživotní, neměnný a nositelem nezapříčiněný a nezvolený stav výlučné nebo převažující erotické a citové preference osob daného pohlaví. Naprostá většina obyvatelstva je orientována exkluzivně heterosexuálně, menšina pak citově orientovaná na příslušníky stejného pohlaví. Navíc můžeme uvažovat i o tom, že například porucha preference ve smyslu pedofilie (tedy zaměření objekty bez znaků dospívání) či efebofilie (preference dospívajících chlapců) a hebefilie (preference dospívajících dívek) jsou vlastně v jistém smyslu rovněž druhy menšinové sexuální (citové) orientace. (V této souvislosti je nutné zdůraznit skutečnost mnohdy veřejností naprosto ignorovanou – pedofilie a zneužívání dětí jsou dva úplně odlišné fenomény, většina pedofilů nikdy dítě nezneužije a své parafilní erotické potřeby naplňuje na úrovni masturbačních fantazií). 

Co se týká menšinové, tedy homosexuální (či správněji homoerotické) orientace, v posledních revizích diagnostických manuálů WHO (tedy ICD 10) a Americké psychiatrické asociace (DSM IV-R), byla vypuštěna i ve své ego dystonní podobě ze seznamu duševních poruch. Pod kódem F 66.1 se v ICD 10 setkáváme pouze s diagnózou ego dystonní (dystonické) sexuální orientace, tedy orientace, která způsobuje svému nositely problémy a s níž se vnitřně neidentifikuje, ale nezávisle na tom, zda se jedná o homo- nebo heterosexuálního jedince. 

Tato změna jsou výsledkem poznání, že homosexuální orientace není spjata s jakoukoliv psychickou patologií, dále důsledkem větší informovanosti veřejnosti a s tím související větší tolerance obyvatelstva vůči sexuálním odlišnostem, ale také výsledkem politického tlaku gay a lesbických aktivistických organizací, vznikajících především v 70. letech v USA a v dalších západních zemích. V rámci středo- a východoevropských postkomunistických států lze považovat naše zákonodárství v této oblasti za poměrně liberální, a to zvláště po uzákonění možnosti registrovaného partnerství pro osoby stejného pohlaví. 

Rovněž postoje veřejnosti lze u nás považovat za velmi liberální – jak je zřejmé z údajů z posledního reprezentativního výzkumu sexuálního chování obyvatelstva z roku 2003 (tab. 1 a 2), naprostá většina našich obyvatel považuje homosexualitu za nemoc, za kterou „postižený“ nemůže, odchyku od normálu, která nikomu neškodí nebo dokonce za přirozený projev lidské sexuality. Pouze 4 % žen a 5 % mužů přitom zaujímá k homosexualitě vysloveně restriktivní postoj – považuje ji za zlozvyk, který by měl být trestán. Při bližším rozboru výsledků pak zjišťujeme, že liberálnější postoje k homosexualitě zaujímají ženy (ve všech ostatních sexuálních otázkách jsou přitom výrazně liberálnější muži), osoby mladší, vzdělanější a z větších měst, ateisté nebo příslušníci jiné církve než katolické. 

tab 1.: Postoje k homosexualitě – muži (N=1000)

tab.2: Postoje k homosexualitě – ženy (N=1000)

V souvislosti s emancipačním hnutím homosexuálních občanů  je poměrně častým argumentem nadhodnocené procentuální zastoupení gayů a lesbiček v populaci. Americké aktivistické organizace například uvádějí, že se jedná až o 10 % obyvatelstva. V odborné literatuře se pak dodnes nejčastěji setkáváme s klasickými výsledky Kinseyho a jeho spolupracovníků ze čtyřicátých let minulého století, dle kterých jsou exkluzivně a celoživotně homosexuálně orientovány 4 % populace.   Přestože přesný zastoupení homosexuálních osob v populaci není známo, odhady jejich počtu jsou podstatně nižší než uváděná procenta. V našich výzkumech v letech 1993, 1998 a 2003 se za homosexuála považovalo 0,3 - 0,9 % mužů a 0,3 - 0,6 % žen. Svou orientací si pak nebylo jisto 1,4 - 2,2 % mužů a 2,0 - 3,1 % žen.

Procento mužů, kteří připustili homosexuální zkušenost, se pohybovalo mezi 3,4 a 6,2 %. Stoupal přitom podíl těch, kteří homosexuální zkušenost připustili opakovaně (od 1,1 % v roce 1993 do 2,5 % v roce 2003).  Šest promile respondentů uvedlo v posledním průzkumu, že žije v homosexuálním vztahu. Rovněž v poslední studii byla položena otázka, zda se považují za bisexuálního. Kladně odpovědělo 12,5 % mužů. 

Procento žen, které uvedly, že měly homosexuální zkušenost, se pohybovalo od 2,6 do 6,0 %. Přitom stoupal podíl žen, které měly jednorázovou i opakovanou zkušenost.  Jedno promile žen žilo v době dotazování v lesbickém vztahu. Necelá desetina žen se považovala v roce 2003 za bisexuální.

Kromě procenta homosexuálních jedinců v populaci přitom  Kinsey a jeho spolupracovníci stanovili  v rámci svých výzkumů i sedmibodovou škálu sexuální orientace, a to  od exkluzivní homosexuality až po exkluzivní heterosexualitu. Uprostřed této škály jsou podle nich tzv. bisexuálové – tedy jedinci, kteří jsou přitahování jak muži, tak i ženami. Tato konstrukce má jednu velkou slabinu: je založena na výpovědích respondentů o svém vlastním sexuálním chování, nikoliv však o svém sexuálním cítění. Ze sexuologického hlediska přitom musíme tyto dvě sféry velmi striktně oddělovat. Víme totiž, že mnoho lidí je orientováno sice homosexuálně, nicméně kvůli tlaku prostředí, kvůli svému náboženskému přesvědčení nebo jednoduše kvůli potřebě nelišit se od ostatních, se pokouší přizpůsobit se heterosexuální většině. Například podle českých výzkumů Procházky až 60 % homosexuálních mužů a 75 % lesbických žen mělo někdy v životě sexuální zkušenost s opačným pohlavím. Ale i u těchto jedinců platí, že přestože se na první pohled chovají heterosexuálně, neznamená to, že heterosexuální je i jejich orientace. 

Právě o těchto lidech, tedy o homosexuálech pokoušejících se o heterosexuální adaptaci, a částečně i o heterosexuálech, kteří mají občasné homosexuální zkušenosti během života,  mluvíme jako o bisexuálech. Z výše uvedeného ovšem vyplývá, že zatímco bisexuální chování jistě existuje, bisexuální orientace v pravém slova smyslu existovat rozhodně nemusí.

Naše klinické zkušenosti svědčí jednoznačně o tom, že pokud se tzv. bisexuální jedinec dostane do sexuologické ambulance, ve většině případů je už ze základního vyšetření zřejmé, že se u něho jedná o egodystonní homosexualitu, tedy o orientaci, kterou daný člověk nepřijímá, neztotožňuje se s ní a pokouší se ji změnit. Důvodem tohoto nepřijetí bývá především skutečnost,  že příslušnost k menšině, a to i k menšině sexuální, je i v relativně tak tolerantní společnosti jakou je společnost česká, stále ještě handicapem. (Vzácně se přitom mezi našimi klienty vyskytnout i ego dystonní heterosexuálové, tedy takoví, kteří odmítají svou většinovou sexuální orientaci, nicméně ve většině techto případů jde o klienty s problémy především v oblasti spíše osobnostní.)

Jak tedy určit erotickou preferenci, a to zvláště u mladých mužů a žen, kteří se nacházejí v období hledání vlastní sexuality, v období sexuálního experimentování a nejistoty? Pokud mají podezření, že jejich sexuální orientace je menšinová, tedy homosexuální, mohou získat vodítko v jakési „autodiagnostice“ a určit své preference na základě čtyř základních kritérií. 

1. Prvním ukazatelem je to, s kým se sexuálně stýkají, zda s příslušníky stejného nebo opačného pohlaví, tedy sexuální chování. Toto kritérium je však velmi málo spolehlivé, protože víme, že většina lidí homosexuálně orientovaných má během svého života i heterosexuální zkušenosti, a přesto to nic nevypovídá o jejich vnitřním nastavení. 

2. Druhým kritériem je obsah masturbačních fantazií, tedy to, zda si při autoerotice představují milování s partnerem stejného nebo opačného pohlaví. Toto kritérium je pro určení orientace spolehlivější, nicméně i zde existuje možnost úmyslné manipulace, potlačování nepřijatelných preferovaných fantazií a nucení do představ, které dotyčnému nejsou blízké. 

3. Třetím vodítkem v určování sexuální orientace je obsah erotických snů. Ve spánku je vědomá kontrola minimalizována, proto je toto kritérium velmi spolehlivé. Pokud se nám zdají erotické sny o lidech stejného pohlaví, a to zvláště takové, které jsou spojené i s orgasmem ve spánku, naše orientace je s velkou pravděpodobností homosexuální. Také tady však platí, že  u i většiny heterosexuálů se během života vyskytne  i několik homosexuálních orgastických snů. 

4. Nejspolehlivějším kritériem určení sexuální orientace jsou proto city. To, do koho se člověk zamiluje, zda do muže či do ženy, totiž nezáleží na jeho vůli – nemůže se k tomu přinutit ani se tomu jakýmkoliv způsobem bránit - ale na jeho orientaci. 

Každý homosexuál je v podstatě schopen mít styk i s příslušníkem jiného pohlaví (samozřejmě to platí i o heterosexuálech ve vztahu ke stejnému pohlaví, jak o tom svědčí například náhražkové sexuální aktivity mužů i žen ve vězeních nebo v jiných nenormálních podmínkách), ale není schopen se do něj zamilovat. Pouze  lidé, kteří se během života zamilovávají jak mužů, tak i do žen, by pak mohli být označeni za bisexuály. Klinické zkušenosti však svědčí o tom, že takových lidí je extrémně málo, a že i tito jedinci se v průběhu svého vývoje dříve či později citově vyhraní jedním směrem.  Koncept bisexuality jako samostatné sexuologické kategorie označující specifickou erotickou orientaci tedy považujeme – stejně jako v poslední době mediálně nově popisované orientace „metrosexuální“ nebo dokonce „asexuální“ (to  má být skutečně podle některých novinářů další sexuální orientace, kterou vyvodili jednoduše z faktu, že podle výzkumů neustále narůstá počet mužů i žen, kteří nejeví zájem o sex) za zbytečný, neoprávněný a zavádějící.