Význam dehydroepiandrosteronu a jeho metabolitů v semenné tekutině pro mužskou sexualitu a reprodukci (1)
09.02.2010 19:07Dehydroepiandrosteron (DHEA) je ve formě svého sulfátu (DHEAS) kvantitativně nejdůležitější steroidní hormon cirkulující v krevním oběhu člověka. Jako sulfát je přítomný v mikromolárních koncentracích. DHEA je sám slabým androgenem a prekurzorem androgenů a estrogenů, ale jeho biologické účinky jsou mnohem širší. Hladiny DHEA výrazně klesají s věkem u mužů i u žen a snížené hladiny obvykle jsou asociovány s degenerativními změnami ve stáří, zejména s poruchami imunitního systému. Odtud pojem "hormon mládí", i když je známo, že není hormonem v plném slova smyslu, protože nemá vlastní receptory a jeho účinky svým mechanismem patří mezi tzv. negenomové. Mezi nejzajímavější objevy posledního desítiletí patří řada důkazů, že DHEA působí imunomodulačně, respektive imunoprotektivně, především tím, že zmírňuje nepříznivé účinky glukokortikoidů. Patří mezi horké kandidáty náhradní steroidní terapie, např. u nemocných, odkázaných na dlouhodobou léčbu glukokortikoidy.
Teprve nedávno bylo prokázáno, že DHEA nemusí být vlastním účinným imunomodulačně působícím steroidem, kterým, aspoň v některých případech se ukazují být jeho 7-hydroxylované metabolity, především 7a-hydroxydehydroepiandrosteron a jeho 7b-isomer (7a- a 7b-OH-DHEA) (Morfin a Crouchay 1994, Kalimi et al. 1994, Morfin et al. 2000, Hampl et al. 1997). Zvolený metodický přístup Dehydroepiandrosteron Dehydroepiandrosteron (DHEA, 3b-hydroxy-5-androsten-17-on) byl objeven v lidské moči před půl stoletím a byl v něm rozpoznán produkt nadledvinové kůry a v menší míře i gonád. Byl dlouho považován za steroid s neznámým biologickým významem, ale přesto přitahoval pozornost odborné a v posledních létech i laické veřejnosti po více než čtyři desetiletí (viz Nieuwenhuyse a Thijssen 1999, Kalimi a Regelson 2000, Baulieu 1996). O neopomenutelný přínos do této oblasti vědy se zasloužila i pracovní skupina z Laboratoře pro endokrinologii a metabolismus při III. interní klinice 1. Lékařské fakulty UK v Praze. Mezi často citované práce ve světové literatuře patří i monografie vyšla v Acta universitatis carolinae z r. 1976 (Šonka 1976). Po cholesterolu se u sulfátu DHEA se jedná totiž o vůbec nejhojnější v krvi cirkulující steroid. V krevním oběhu je DHEA převážně přítomný jako sulfoester (DHEAS), v koncentracích řádově desítek rnrnol/l. Na rozdíl od většiny steroidů, u kterých konjugace s kyselinou sírovou probíhá především v játrech a je degradačním procesem, je DHEAS secernován přímo nadledvinou (Kalimi a Regelson 2000). Jeho účinky, jakkoli pestré, nemůžeme ztotožnit s hormonálními účinky jiných steroidních hormonů pro odlišný mechanismus působení DHEA. Podle současných představ působí hormony prostřednictvím svých bílkovinných receptoru v cílových buňkách, které jsou schopny hormony rozpoznat a vázat, což vede k nastartování kaskády událostí, které souhrnně označujeme jako odpověď na hormonem nesený signál. Steroidní a tyroidální hormony působí prostřednictvím nítrobuněčných receptoru (na rozdíl od peptidových hormonů a katecholaminů s receptory na membránách), mechanismem regulace genové exprese, tzn. spouštěním nebo naopak zabrzděním transkripce hormonem kontrolovaného genu (Beato 1989, Beato et al. 1996). Přes usilovnou snahu nebyly dosud nikde nalezeny receptory, schopné dehydroepiandrosteron rozpoznat a vázat. DHEA neobsazuje, byť s afinitou výrazně nižší, ani receptory "pravých" steroidnich hormonů (Kalimi a Regelson 2000), např. glukokortikoidů, jak by se mohlo nabízet z poznatků o antiglukokortikoidnim působení DHEA (Stárka et. al. 1998). Účinky DHEA Z biomedicínského hlediska můžeme příznivé účinky připisované DHEA rozdělit na následující: Protirakovinné účinky DHEA(S) Antikancerogenní účinky připisované DHEA(S) se opírají hlavně o nálezy snížených plazmatických hladin u nemocných, nejčastěji u žen s karcinomem prsu, ve srovnání se zdravými vrstevnicemi, a o pokusy na zvířatech, kde podání DHEA vedlo k potlačení experimentálně navozených tumorů (Kalimi a Regelson 2000, Williams 2001). O mechanismech těchto účinků lze zatím jen spekulovat, ale nepochybně jde o působení na více úrovních, kde významnou roli hraje ovlivnění některých růstových faktorů, zúčastněných v procesech buněčného růstu a proliferace. I tato skutečnost zřejmě souvisí s příznivým ovlivněním imunitních funkcí, jak se pokusíme stručně ukázat v dalším. Jedno z možných vysvětlení pro alespoň některé z antiproliferativních a přeneseně antikancerogenních účinků se zakládá na známé skutečnosti, že DHEA je účinným inhibitorem jednoho z klíčových enzymů metabolismu glycidů, glukoso-6-fosfát-dehydrogenázy, odpovědné za aerobní štěpení glukózy, kterým se startuje tzv. pentozový cyklus. Produkty této metabolické cesty jsou pentozy a NADPH. Pentozy jsou základním stavebním kamenem pro nukleotidy a následně nukleové kyseliny (DNA a RNA) nezbytné pro veškeré výstavbové děje (Šonka 1976). Dostupnost NADPH jako zdroje redukčních ekvivalentů je také limitujícím krokem pro četné biochemické reakce, při kterých se tvoří volné kyslíkové radikály. Teprve vyhodnocení dlouhodobých studií s podáváním DHEA různým souborům stárnoucí populace ukáže, zda DHEA skutečně přispívá ke snížení rizika vzniku rakoviny prsu u žen.. DHEA(S) a riziko kardiovaskulárních chorob Na rozdíl od otázky protektivního působení DHEA proti vzniku neoplasií jsou již k dispozici první výsledky rozsáhlejších populačních studií možných příznivých účinků DHEA na vznik a rozvoj kardiovaskulárních chorob. Ukázalo se, že mortalita mužů na tyto choroby byla nepřímo úměrná plasmatickým hladinám DHEAS, měřených na počátku 12-leté studie. Muži s angiograficky potvrzenou koronární chorobou měli významně snížené hladiny DHEA{S). Pokusy s podáváním DHEA dobrovolníkům vedly ke snížení celkového plasmatického cholesterolu a ke snížení LDL-cholesterolu. Jedním z pokusů o biochemické vysvětlení je založeno na pozorování, že estery DHEA s mastnými kyselinami kompetují s cholesterolem o transportní lipoproteiny. Je přitom zajímavé, že u hypertoniků byly hladiny DHEAS vesměs normální nebo dokonce zvýšené, což opět navozuje otázku, co je skutečnou příčinou uvedených zjištění a co naopak kontraregulační mechanismus (Baaulieu 1996, Kalimi a Regelson 2000). Zajímavé je zjištění, že na rozdíl od mužů, DHEA neměl tak zřetelné kardioprotektivní vlastnosti u žen. DHEA(S), obezita a diabetes Úzký vztah DHEA k obezitě a k diabetu 1. i 2. typu je dlouho znám. Na nízké hladiny DHEA u osob s hyperprodukčním (hyperplastickým) syndromem, dnes nazývaným podle Reavena syndrom X, upozornil už před více než 30 lety Šonka v již citované monografii (1976). Z novější domácí literatury lze doporučit nedávnou práci Svačinovu z téhož pracoviště, která obsahuje reprezentativní přehled literatury na toto téma (Svačina et al. 1995). Hladiny DHEA a jeho sulfátu negativně korelují s hmotnostním indexem BMI. O inzulinu je známo, že inhibuje sekreci adrenálních androgenů. Tukové buňky jsou bohaté na některé enzymy steroidního metabolismu, zejména aromatázu, což vše přispívá ke snížení aktuálních koncentrací cirkulujícího DHEA(S) (Baulůieu 1995, Williams 2000). Snížené hladiny DHEA(S) se pak mohou nepříznivě projevit v ovlivnění imunitního systému, mj. v poruše periferní citlivosti na insulin, což opět přispívá k rozvoji diabetu. Antidiabetogenní působení DHEA se na rozdíl od kardioprotektivního účinku výrazněji uplatňuje u žen než u mužů. DHEA(S) jako neurosteroid Kromě všeobecně udávaného subjektivně lepšího pocitu pohody u osob, kterým byl podáván DHEA ("well being") existuje řada důkazů, že DHEA ovlivňuje některé funkce mozku (Robel a Baulieu 1994, Biggio a Purdy 2001). Snížené hladiny DHEA(S) byly zjištěny u pacientů trpících depresí, stejně jako např. u dívek s mentální anorexií, ale nikoliv např. u nemocných Alzheimerovou chorobou. Psychologické testy prováděné u dobrovolníků, kterým byl podáván DHEA nebo placebo, ukázaly, že po DHEA se u většiny probandů zlepšily některé kognitivní funkce, zejména paměť (Weksler 1996). Skutečnost, že se DHEA syntetizuje přímo v mozkových buňkách a to nezávisle na adrenální sekreci a na stimulaci ACTH a rovněž zde účinkuje, jej řadí mezi para- případně autokrinní účinné neurosteroidy (Robel a Baulieu 1994). DHEA upravuje strukturu spánku, má určité behaviorální účinky, působí antidepresivně a anxiolyticky ve shodě s uvažovaným mechanismem působení jako modulátoru GABAA receptorů. DHEA(S) a imunitní systém Mezi nejzajímavější účinky DHEA(S), ale i některých jeho metabolitů doposud považovaných za biologicky neaktivní, bezesporu patří jejich schopnost na různých místech ovlivňovat imunitní systém a jeho funkce (Williams 2000). Antiglukokortikoidní účinky DHEA Souhrně můžeme říci, že DHEA(S) účinkuje jako modulátor imunitních funkcí a to převážně imunostimulační resp. imunoprotektivní. Byla shromážděny důkazy, že tyto účinky lze ve většině (nikoliv však ve všech) případech připsat antiglukokortikoidnímu působení DHEA. Svědčí proto řada experimentálních výsledků získaných na zvířecích modelech a na buněčných kulturách. Uveďme zde některé příklady: Podávání DHEA myším resp. jeho přítomnost v kultivačním mediu myších lymfocytů antagonizovalo glukokortikoidy vyvolaný pokles IL-2 a vzestup IL-4. U krys DHEA působil proti glukokortikoidum v jejich účincích na tvorbu T i B-Iyrnfocytu. Obdobně antagonisticky vzhledem ke kortikoidům účinkoval na proliferaci T i B-Iymfocytů u myší. V jiném pokusu na krysách DHEA působil proti glukokortikoidy vyvolané involuci thymu (Kalimi et al. 1994). Mechanismy imunoprotektivních a antiglukokortikoidních účinků DHEA(S) Na to, jak tak různorodé antiglukokortikoidní a imunostimulační účinky DHEA(S) uspokojivě vysvětlit, dosud odpověď nemáme. Je pouze jasné, že DHEA nekompetuje s glukokortikoidy o příslušné receptory ani nepůsobí prostřednictvím vlastních specifických nitrobuněčných receptorů.
DHEA i jeho sulfát byly už v 70. letech prokázány v lidské semenné tekutině jako jeden z nejhojnějších zde přítomných steroidů. Naší pracovní skupině se podařil prioritní průkaz 7a- i 7b-OH-DHEA v ejakulátu pomocí dvou nezávislých metod - specífické radioimunoanalýzy (RIA) a plynové chromatografie s hmotovou spektrometrií (GC-MS). Koncentrace obou isomerů 7-0HDHEA v semenné tekutině jsou stejného řádu nebo dokonce vyšší než v séru, což svědčí pro jejich možnou úlohu v ejakulátu jako potenciálních modulátorů imunitního prostředí.
Jednou z nabízejících se otázek je, zda 7-0H-DHEA se tvoří přímo v ejakulátu, či se tam dostává z přídatných pohlavních žláz. Předběžné pokusy in vitro se značeným substrátem [3H] DHEA svědčí spíše pro druhou možnost. Jednou z cest, jak zjistit nakolik tomu tak je, je porovnání koncentrací obou isomerů v závislosti na délce sexuální abstinence. Vzhledem k významu 7-0HDHEA jako imunoprotektivně působící látky je vhodné zjistit zda existuje rozdíl v koncentraci v semenné tekutině plodných a infertilních mužů, a pakliže ano, jak se liší tyto koncentrace u mužů s poruchami fertility. Cílem studie je pokusit se tyto otázky zodpovědět.
V období1999 - 2002 bylo shromážděno 74 sér a stejný počet ejakulátů od mužů v reprodukčním věku, vyšetřených v Sexuologickém ústavu v Praze. Soubor tvořili:
1) muži s poruchami sexuálních funkcí a
2) zdraví muži, kteří se sice dostavili do ambulance pro neplodnost v partnerském vztahu, u nichž však příčina neplodnosti byla prokázána na straně partnerky. Uvnitř těchto skupin byli pak opakovaně vyšetřeni muži po předchozí rozdílné době sexuální abstinence.
V séru pacientů byly stanoveny následující steroidy: testosteron, estradiol, dehydroepiandrosteron (DHEA) a jeho sulfát (DHEAS), 7a-hydroxydehydroepiandrosteron a jeho 7b-isomer (7a- a 7b OH-DHEA), u většiny vzorků i prolaktin.
Na základě prioritního průkazu imunomodulačně působících 7a- a 7b-OH-DHEA v semenné tekutině byla vypracována imunoanalytická metoda jejich stanovení. Stanoveny byly také koncentrace DHEA jako prekurzoru 7-hydroxyderivátů. Hladiny byly srovnány s koncentracemi hlavních sexuálních hormonů, s testosteronem a estadiolem a rovněž s kortizolem (vzhledem k předpokládané antiglukortikoidní účinnosti DHEA a jeho 7-hydroxylovaných metabolitů).
K biologickým účinkům DHEA byla obrácena pozornost na počátku 90. let zejména články E.E. Baulieu a spol. (Ebeling a Koivisto 1994, Baulieu 1996, Baulieu et al. 2000), který označil tento hormon za "hormon mládí", protože jeho hladina s věkem výrazně klesá a nižší hladiny jsou zaznamenávány zejména tam, kde jsou vyznačeny příznaky nebo komplikace stárnutí. Tak např. byla zjištěna inverzní korelace mezi jeho hladinou v séru a citlivostí na inzulin.
I když DHEA je v řadě západních zemí volně dostupným farmakem a o DHEA existuje dnes již rozsáhlá literatura, je zřejmé, že benefit při jeho podávání nelze jednoznačně paušalizovat. Z jeho atraktivních příznivých účinků je např. kardioprotektivní působení významně hodnoceno u mužů, ale nikoli u žen, zatímco antidiabetogenní účinek je významný u žen, ale nikoli u mužů. DHEA je sice slabým androgenem a prekursorem silnějších androgenů a také estrogenů, ale jeho účinnost není založena na této vlastnosti. Dnes se uvažuje o jeho účinku imunomodulačním, kardioprotektivním, hypopolipidemickém, antiobezitním, antidiabetogenním a sensitivizujícím na inzulín. DHEA působí také jako neurosteroid, má antidepresivní vlastnosti a zlepšuje pocit dobré pohody. Zlepšuje hydrataci a turgor kůže a je proto součástí některých kosmetik. Proto endokrinologové došli ke konsensu, že terapie DHEA je na místě ve všech situacích s útlumem nadledviny jako hlavního jeho endogenního zdroje, tj. při léčbě primární adrenální insuficience a je doporučován i tam, kde funkce nadledviny je utlumena delší nebo masivnější kortikoterapií. DHEA je vyzkoušen a doporučován při léčbě imunodeficitních stavů včetně AIDS, při léčbě některých auitoimunních onemocnění, např. lupus erytematodes, při traumatickém šoku, jako antidepresivum a erektogenní hormon u některých sexuálních dysfunkcí. Je nadějnou alternativou při léčbě parciálního deficitu androgenů u stárnoucích mužů. Pro sexuologa je jistě důležitým poznatkem, že mezi prokázané účinky DHEA(s) patří i zvýšení sexuální apetence u stárnoucích žen a mužů, jimž byl DHEA podáván jako náhradní terapie a také erektogenní účinky při některých poruchách erektivity (Reiter et al. 1999)
Velkou výhodou DHEA je chybění nežádoucích vedlejších účinků. Ty, které byly někdy zaznamenány (např. lehčí maskulinizační příznaky, zvrat deprese v hyperaktivitu) byly navozeny většími, dnes již nedoporučovanými dávkami, nebo nebyly jednoznačně důsledkem terapie. Obecně je na velkých kontrolovaných souborech zjištěno, že při dávkování DHEA 50-100 mg/den per os nebo transdermálně je tento přípravek zcela bezpečný a bez nežádoucích účinků. Zvláště transdermální forma je velmi vhodná již proto, že někteří autoři se domnívají, že ještě výrazněji účinné než DHEA jsou některé jeho přirozené metabolity. Konverze na ně, konkretně 7-hydroxylace DHEA, probíhá zvláště intenzivně právě v kůži.
Přestože přípravky s DHEA (generický název prasteron) jsou ve světě běžné, u nás byl zatím registrován jen jediný kombinovaný přípravek s prasteronem (Gynodian).
Vedle kůry nadledvin a dalších typických steroidogenních tkáních (gonády, placenta) probíhá biosyntéza DHEA de novo (tj. z acetátu přes cholesterol) rovněž v některých mozkových buňkách, kde také DHEA účinkuje. Z tohoto hlediska patří DHEA mezi tzv. neurosteroidy, které významně ovlivňují některé funkce CNS, včetně behaviorálních projevů (Robel a Baulieu 1994, Friess et al. 2000).
Jde přitom o steroid typický pro člověka: jeho koncentrace v krvi u ostatních primátů jsou řádově nižší, u hlodavců, nejčastěji používaných experimentálních zvířat, pak jsou endogenní hladiny nízké. Koncentrace, obvyklé jako fyziologické u člověka, jsou u většiny experimentálních zvířat již vysloveně farmakologické. To je i důvodem, proč není k dispozici vhodný zvířecí model, který by co nejvěrněji napodoboval situaci u člověka, a samozřejmě i hlavním kritickým argumentem proti přenášení poznatků získaných na zvířecích modelech na člověka.
Nejtypičtějším znakem DHEA(S) však jsou jeho většinou příznivé a mnohostranné účinky na lidský organismus a známá skutečnost, že jeho hladiny dramaticky klesají s věkem u mužů i u žen, ruku v ruce s nárůstem degenerativních změn typických pro stáří (Weksler 1996). Odtud také plyne poněkud nadnesené označení DHEA(S) jako "hormonu mládí", poprvé použité E.E. Baulieuem (1996).
Dříve než se pokusíme podat stručných přeWed účinků připisovaných DHEA(S), je namístě si ujasnit, na základě jakých metodických přístupů se k těmto poznatkům dospělo. Pomineme zde nepřímé účinky DHEA(S) jako prekursoru přirozených androgenů, případně estrogenů, jejichž biosyntéza z androgenů vychází.
Nejčastějšími jsou studie zkoumající asociaci, případně korelaci fyziologických a patologických stavů a příslušných laboratorních nálezů s hladinami DHEA(S) v krvi. Je jasné, že pouhá významně negativní korelace hladin DHEA s četností výskytu některých nemocí ještě neznamená, že nedostatek tohoto steroidu je příčinou oněch onemocnění. Většinou se uvádějí hormonálně závislé nádory různých orgánů či kardiovaskulámí choroby, diabetes mellitus a imunodeficitní stavy, jejichž četnost a riziko se ve stáří zvyšuje. Tato pozorování se proto v mnoha případech autoři snaží potvrdit experimenty na vhodných modelech, na experimentálních zvířatech či buněčných kulturách, samozřejmě s vědomím, že jak už bylo zmíněno, může DHEA u zvířat hrát jinou roli a že buněčné kultury nemohou nahradit celý organismus (Baulieu 1996, Kalimi a Regelson 2000).
Nejvyšší výpovědní hodnotu proto nepochybně mají studie s podáváním DHEA zdravým a nemocným osobám. Podává se vesměs ve volné (nekonjugované) formě, která je podstatně levnější, přičemž se využívá skutečnosti, že je v organismu okamžitě metabolizován na sulfát. Je překvapivé, že takovýchto studií, která spojují všechna kriteria pro solidní statistické hodnocení, je poměrně málo, přestože podávání DHEA jako přirozené složky organismu by nemělo narážet na etické překážky. Nepříznivý postoj odpovědných institucí v USA byl dán především obavami z možné přílišné zátěže jater při relativně vysokých dávkách DHEA, požívaných v počátečních sledováních. Dnes se považují dávky kolem 50 mg DHEA/den jako postačující pro dosažení fyziologických hladin u člověka a v USA je DHEA volně dostupný v prodeji mimo lékárny, stejně jako např. vitaminy, iontové nápoje a jiné nutriční doplňky. Menší zájem farmaceutických firem o sponzorování tohoto výzkumu se připisuje tomu, že DHEA jako přirozenou, tělu vlastní látku nelze patentovat.
- antikancerogenní účinky
- kardioprotektivní účinky
- antidiabetická a antiobesní působení
- anxiolytické, antidepresivní, spánek modulující a kognitivní funkce podporující účinky v CNS
- imunostimulační resp. imunoprotektivní účinky
- účinky v sexuální oblasti (posílení sexuální apetence, erektogenní účinek)
- účinky osteoprotektivní
Přehled nejvýznamnějších poznatků o antikancerogennich, kardioprotektivních a antidiabetických účincích DHEA je možno nalézt v moderních učebnicích endokrinologie, jakou je např. monografie DeGrootova (Parker 1995, Williams 2000), o účincích na centrální struktury pak v již citovaném přehledu Robelově a Baulieho (1994) nebo v monografii Biggiho a Purdyho (2001). Zde se zaměřujeme především na novější jmenované účinky, které na rozdíl od výše uvedených, dosud nejsou přehledně zpracovány.
Jedním z nepochybných účinků DHEAS a rovněž jeho prekurzoru pregnenolonu v mozku je jeho modulační účinek na GABAA receptor. Tento složitý transmembránový protein, jehož aktivací se zvyšuje vodivost membrány pro chloridové ionty, obsahuje několik allosterických vazebných míst pro řadu centrálně účinných látek (konvulsiva, antikonvulsiva, anestetika a anxiolytika, jakými jsou např. benzdiazepiny, barbituráty a řada dalších agonistů a antagonistů) a rovněž pro některé steroidy, konkrétně pro 5a-nasycené metabolity progesteronu, především pro 3a-hydroxy-5a-androstan-20-on ("allopregnanolon") a rovněž pro DHEAS a pregnenolon sulfát. Allopregnanolon a jeho deriváty přitom působí opačně než DHEAS a ostatní 5-nenasycené steroidy: první inhibičně, druzí excitačně (Robel a Baulieu 1994, Biggio a Purdy 2001).
V souvislosti s účinky DHEA na mozkové struktury je třeba upozornit na teprve nedávno prokázaný vztah mezi DHEA a melatoninem. Hladiny melatoninu, kromě svého typického cirkadiálního rytmu, klesají s věkem, stejně jako DHEA. Pozoruhodným objevem je zjištění stimulace tvorby a sekrece melatoninu myší epifýzou in vitro po podání dehydroepiandrosteronu. Na druhé straně melatonin zvyšoval ACTH-stimulovanou adrenální produkci DHEA, a to v závislosti na dávce (Haus et al. 1996).
Uvedené biochemické účinky DHEA a dalších steroidů jsou typickým příkladem tzv. negenomových efektů steroidů, kde látka nepůsobí na úrovni regulace genové exprese, které patří mezi nejnovější objevy v oblasti mechanismu účinku steroidů.
Klinické studie jednoznačně prokázaly snížení cirkulujícího DHEA(S) u osob s poruchami imunity oproti zdravým osobám téhož věku a pohlaví. Jako typické příklady uveďme pacienty s autoimunitními onemocněními - jako jsou revmatická artritida, alergie či systémový lupus erytematodes (SLE) a rovněž osoby infikované virem HIV (AIDS) prostřednictvím transfuzí (Bualieu 1996) nebo pacienti v traumatickém šoku nebo po těžkých operacích. U pacientů s AIDS je nápadný souběžný vzestup kortizolu s poklesem DHEA(S), což je obraz příznačný pro posun imunitního systému k potlačené buněčné imunitě. S rozvojem této choroby klesal počet imunokompetitivních buněk typu CD4 produkujících některé interleukiny (IL-2) a tomuto poklesu vždy předcházel pokles hladin DHEA(S).
Paralelně s věkem a s klesajícími hladinami DHEA(S) se mění i skladba cirkulujících cytokinů zapojených do mechanismu imunitní odpovědi. Konkrétně stoupají interleukiny IL-4, IL-6 a IL-lO a interferon-g, zatímco IL-2 a IL-3 klesají (Kalimi et al. 1994, Morales et al. 1994, Baulieu 1996). Při interpretaci těchto nálezů samozřejmě musíme vždy mít na paměti, zda se nejedná o náhodný souběh událostí, jejichž příčina, která navíc může být společná, tkví někde jinde.
Zatím nečetné studie s podáváním DHEA nicméně svědčí pro to, že mezi DHEA(S) a imunitou vztah skutečně existuje: Podávání DHEA dobrovolníkům vedlo ke zvýšení některých ukazatelů imunitní odpovědi jako zvýšení počtu a aktivity přirozených buněčných zabíječů ("kineru") (CD8+/CD56) doprovázené zvýšením plasmatického IGF a rovněž ke zvýšení citlivosti periferie na insulin, měřené vazbou značeného hormonu na T-Iymnfocyty (Morales et al. 1994).
Ne všechny antiglukokortikoidní účinky DHEA(S) se bezprostředně týkají ovlivnění imunitního systému. Tak např. DHEA u krys působil proti glukokortikoidy vyvolané hypertenzi u krys. Antagonizoval urychlení diferenciace fibroblastů na adipocyty v buněčné kultuře, rovněž navozené glukokortikoidy. Konečně působil proti aktivaci některých enzymů metabolismu aminokyselin glukokortikoidy, jako např. tyrosin aminotransferasy (TAT) či ornithin dekarboxylasy (ODe) (Kalimi et al. 1994). V hipokampu působí DHEA neuroprotektivně proti neurotoxickému působení kortikoidů (Fries et al. 2000).
Na druhé straně ani všechny imunoprotektivní resp. imunostimulační účinky DHEA(S) nelze vysvětlit jeho antiglukokortikoidním působením. Dobře to ilustruje pokus Araneoho a Daynese (1995), spočívající v měření kontaktní hypersensitivity a tvorby cytokinu jako biologických a biochemických ukazatelů imunitní odpovědi u popálených krys. Ukázalo se, že podání jak pravého antiglukokortikoidu (jednalo se o mifepriston, RU-486, známý svými abortivními účinky) tak DHEA před popálením vedlo k zachování imunitní odpovědi, ale pouze DHEA takto účinkoval i po popálení (Araneo a Daynes 1995).
Pokusíme se na tomto místě shrnout nejdůležitější poznatky o mechanismu účinku glukokortikoidu a upozornit na ty oblasti, kdy se tyto mechanismy prolínají s ději, souhrnně označovanými jako imunitní odpověď. Jak bylo naznačeno, glukokortikoidy účinkují v cílových buňkách především mechanismem stimulace nebo inhibice genové exprese od samého počátku, tedy od transkripce příslušného genu do mRNA (Beato 1985). Tento účinek je zprostředkován nitrobuněčnými receptory. Příkladem genů, jejichž exprese je kontrolována glukokortikoidy jsou již zmíněné enzymy tyrosin aminotransferasa (TAT) či ornithin dekarboxylasa (ODC). Mezi proteiny, jejichž exprese je pod kontrolou glukokortikoidů, jsou kromě enzymů i některé peptidové hormony a další regulační molekuly (faktory), jakými jsou právě interleukiny a rovněž jejich receptory.
Mezi nejvýznamnější poznatky z poslední doby však patří poodhalení událostí a mechanismů, zprostředkujících vlastní zahájení transkripce steroidy regulovaného genu po navázání hormonreceptorového komplexu na tzv. steroidy regulované elementy (SRE) (tj. úseky DNA rozpoznávané steroid-receptorovým komplexem v oblasti promotoru příslušného genu, odlišné ale od místa počínající transkripce). Pozoruhodná je především úloha tzv. jaderných transkripčních faktorů. Jde o peptidy, které se stejně jako steroid-receptorový komplex váží na specifické úseky DNA, nadto interagují navzájem s dalšími jadernými bílkovinami, včetně hormonálních receptorů. Vazbou receptorů na SRE se tyto úseky zpřístupní a současně dojde k přestavbě jaderných struktur a za účasti nukleárních transkripčních faktorů k vytvoření funkčního spojení s iniciačním místem pro transkripci, které se tak odkryje pro RNA polymerasu (Beato et al. 1996).
Jaderné transkripční faktory, jichž je dnes známo přes 60, je možno roztřídit do skupin podle jejich funkce. Je příznačné, že jejich úloha je komplexní a zejména to, že exprese některých z nich je sama regulována steroidy, nejčastěji kortikoidy, a že jsou tak, spolu s dalšími produkty genů, jejichž exprese je pod kontrolou steroidů, zapojeny do regulačních obvodů. Některé z těchto "regulačních" bílkovin jsou produkty onkogenů. V mechanismu účinku glukokortikoidů má mimořádný význam protein AP-1, produkt onkogenů fos a jun. Tento faktor přes své responzivní elementy stimuluje expresi některých cytokinů (IL-1, IL3-IL, TNFa), opačným způsobem pak účinkují kortikoidy. Kortikoidy resp. komplex steroid-receptor je však schopen specificky přímo vázat AP-1 a tak zabránit jeho interakci s DNA. Kortikoidy, jak již bylo řečeno, přes své responzivní elementy kontrolují expresi nejen zmíněných onkogenů a řadu dalších cytokinů, ale i jejich receptorů. Tyto cytokiny pak, prostřednictvím svých receptorů, aktivují syntézu nukleární transkripčních faktorů, čímž se kruh uzavírá (Beato et al. 1996, Beato 1989).
Je naznačeno, jak děje, souhrnně označované jako mechanismus účinku kortikoidů, souvisejí s imunitou, konkrétně s regulací tvorby a sekrece interleukinů a dalších peptidů, zapojených v mechanismech imunitní odpovědi. Na všech uvedených úrovních mohou zasahovat další látky. Jakým mechanismem se to děje, dosud nevíme. Je zřejmé, že jedním z "horkých" kandidátů vzhledem k jeho mnohostranným zásahům do imunitní odpovědi a její regulace je právě DHEA, o kterém zatím pouze víme, že neobsazuje glukokortikoidní receptory. Věříme, že blízká budoucnost dá odpověď na řadu dosud otevřených otázek.
—————
